ECLI:CZ:US:2010:1.US.44.10.1
sp. zn. I. ÚS 44/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti K. H., zast. Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, advokátkou, sídlem Komenského 4, Klatovy, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19.11.2009, č.j. 14 Co 518/2009-105, a proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 18.5.2009, č.j. 14 C 270/2008-76, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a P. J., zast. JUDr. Josefem Kašparem, advokátem, sídlem Jáchymovská 27, Karlovy Vary, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") V návrhu uvedl, že se před obecnými soudy domáhal po vedlejším účastníkovi vrácení finanční částky, kterou mu předal na základě toho, že vedlejší účastník, jako zákonný zástupce nezletilé vlastnice, jejím jménem mu přislíbil budoucí úplatný převod konkrétního pozemku. Takto vedlejší účastník převzal od stěžovatele ještě předtím, než ke kupní smlouvě mělo vůbec dojít, zálohu kupní ceny 425 000,- Kč a 22 000,- Kč a zálohu na daň z převodu nemovitostí 15 000,- Kč. Vedlejší účastník podepsal kupní smlouvu dne 27.11.2006 jako zákonný zástupce nezletilé dcery s tím, že téhož dne podal návrh na schválení právního úkonu za nezletilou soudem; schválení však zmařil zpětvzetím návrhu. Když následně vedlejší účastník nedodržel ústní dohodu o vrácení peněz, podal stěžovatel žalobu na plnění, kterou však obecné soudy zamítly z důvodu uplynutí promlčecí lhůty, kterou počítaly od okamžiku odevzdání finančních částek vedlejšímu účastníkovi s tím, že od počátku šlo o plnění bez právního důvodu.
V další části stěžovatel - po připomenutí roli Nejvyššího soud při zajišťování jednoty rozhodování - upozornil, že vedlejší účastník vznesl námitku promlčení již před prvním stáním, obecný soud se pokusil o smírné vyřešení sporu, avšak neupozornil účastníky na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména stran promlčení a právního důvodu. K tomu stěžovatel doplnil odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 25 Cdo 968/99, z něhož parafrázoval část odůvodnění: "Za dostatečný právní důvod k plnění (k poskytnutí zálohy) je třeba považovat i příslib budoucího úplatného převodu vlastnictví. Jestliže v souvislosti s připravovanou koupí nemovitosti žalobce poskytl žalovanému peněžitou částku a žalovaný tuto částku přijal, stává se taková záloha bezdůvodným obohacením ve chvíli, kdy žalovaný odmítl nemovitosti žalobci prodat, popř. vytvořil stav, z něhož je zřejmé, že koupě již nebude realizována. Tímto okamžikem odpadá právní důvod, na jehož základě žalobce plnil žalovanému." Stejné závěry podle stěžovatele obsahuje i další rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 33 Odo 459/2001, dokonce s tím, že ten, kdo činí příslib budoucího úplatného převodu vlastnictví, nemusí být ani vlastníkem předmětné věci. Stěžovatel namítá, že s touto judikaturou nebylo v daném případě pracováno, bylo rozhodnuto tak, jako by neexistovala, jako by neexistoval příkaz ji aplikovat a jako by ani neexistovaly odkazy stěžovatele. Nesouhlasí se stanoviskem soudů, že zákonný zástupce nemůže ani přislíbit úplatný převod nemovitosti svého nezletilého dítěte.
Stěžovatel uzavřel, že mu nebyla poskytnuta taková ochrana, kterou mu garantuje ústavní pořádek, zákon a mezinárodní smlouvy, konkrétně čl. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), obč. soudní řád, zákon o soudech a soudcích, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a že odepřením jeho nároku porušily obecné zákony základní právo legitimního očekávání garantované čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol").
Na základě uvedených tvrzení stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Ústavy, Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 Ústavy:
1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 6 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice.
Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že na něm trvá. Má za to, že jeho rozhodnutím nedošlo k porušení základního práva legitimního očekávání garantované stěžovateli čl. 1 Dodatkového protokolu, proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Okresní soud jen lapidárně odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí. Podrobněji se vyjádřil k námitkám stěžovatele, které nepovažuje za ústavně relevantní, a objasnil svůj náhled na skutkový základ sporu (zejména s důrazem na okolnost, že stěžovatel předal peníze jemu, nikoliv prodávající nezletilé, a že v kupní smlouvě se o zaplacené záloze nehovoří. Též připomenul, že neschválení právního úkonu nezletilé nezavinil, neboť úkon nebyl schválen pro nedostatek zájmu nezletilé, protože soudní znalec stanovil obvyklou cenu na částku cca trojnásobnou, než jaká byla uvedena v kupní smlouvě. Rozhodnutí obecných soudů považuje za věcně správné a za souladné s ustálenou judikaturou.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovateli. Ten na jejich obsah reagoval replikou, v níž zdůraznil svoji ústavně právní argumentaci z ústavní stížnosti a zdůraznil, že zůstalo opomenuto zásadní tvrzení a zásadní důkaz, že bylo dohodnuto vrácení celé zálohy. Obecnou soudům vytkl, že nevyžadovaly od vedlejšího účastníka usnesení důkazního břemene ohledně prokázání opaku, že předané finanční prostředky nebyly zálohou na kupní cenu.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 14 C 270/2008 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (od počátku řízení zastoupený kvalifikovanou advokátkou) se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Karlových Varech dne 3.3.2008 domáhal, aby okresní soud vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit 425 000,- Kč s příslušenstvím. Tuto částku měl stěžovatel 17.3.2005 předat žalovanému jako zálohu na úhradu kupní ceny konkrétního pozemku ve vlastnictví tehdy nezletilé dcery vedlejšího účastníka. Přitom dne 27.11.2006 účastníci podepsali kupní smlouvu, podali návrh na zahájení řízení o schválení právního úkonu za nezletilou, stěžovatel následně zjistil, že tento návrh vzal vedlejší účastník zpět a řízení bylo zastaveno. Podle stěžovatele zmařil vedlejší účastník převodu nemovitosti a právní důvod vyplacení zálohy odpadl; v mezidobí jeho dcera nabyla zletilosti, takže uvedená kupní smlouva je bezpředmětná a nepoužitelná. Okresní soud v Karlových Varech vydal dne 20.6.2008 platební rozkaz č.j. 28 Ro 215/2008-13, kterým stěžovatelovu návrhu vyhověl. Po podání odporu vedlejším účastníkem, byla vyslovena místní nepříslušnost Okresního soudu v Karlových Varech a věc byla postoupena Okresnímu soudu v Chebu. Podáním ze dne 21.11.2008 rozšířil stěžovatel žalobu a po vedlejším účastníkovi požadoval vrácení částky 447 000,- Kč, která představovala celou kupní cenu. Vedlejší účastník upozorňoval, že kupní smlouva řešila zaplacení kupní ceny odlišně, když stanovila povinnost stěžovatele zaplatit prodávající celou kupní cenu po provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. V průběhu ústního jednání dne 3.2.2009 byl stěžovatel poučen, že dosud neprokázal svoje tvrzení o poskytnutí žalované částky vedlejšímu účastníkovi. V průběhu dalšího ústního jednání dne 30.3.2009 zpřístupnil okresní soud předběžný právní závěr, že z dokladu je zřejmé, že dne 17.3.2005 převzal vedlejší účastník od stěžovatele částku 425 000,- Kč a vedlejšímu účastníkovi uložit předložit důkaz prokazující tvrzení, že tuto částku obdržel z jiného právního důvodu, tedy nikoliv na koupi pozemku. Podáním ze dne 8.4.2009 odmítl vedlejší účastník důkazní povinnost a připomenul, že opakovaně namítl promlčení stěžovatelova nároku. Po dalším ústním jednání okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost k náhradě nákladů řízení. Zamítavý výrok zdůvodnil zjištěním, že stěžovatel sice uhradil vedlejšímu účastníkovi částku 425 000,- Kč, že však šlo o plnění bez právního důvodu a že právo na jeho vydání bylo promlčeno. Ohledně zbytku žalované částky, tj. 22 000,- Kč okresní soud konstatoval, že stěžovatel neprokázal její předání vedlejšímu účastníkovi. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, které krajský soud neshledal důvodným a prvostupňový rozsudek potvrdil. Souhlasil se závěrem soudu I. stupně, že stěžovatel nemohl zaplatit vedlejšímu účastníkovi zálohu na koupi pozemku, protože v kupní smlouvě byla jako prodávající uvedena nezletilá P. J. zastoupená vedlejším účastníkem jako zákonným zástupcem, tudíž vedlejší účastník převzal plnění od stěžovatele bez právního důvodu a stěžovatel nárok na vydání uplatil až po uplynutí subjektivní promlčecí doby.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a se spisem okresního soudu Ústavní soud konstatuje, že její návrh stěžovatele na zrušení napadených rozsudků je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.
Ústavní soud zjistil, že ve sporu stěžovatele a vedlejšího účastníka byla státní moc uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele, jako účastníka řízení, bylo plně respektováno. Obecné soudy provedly důkazy, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, přičemž závěry obou soudů jsou v souladu s tzv. jednoduchým právem, konkrétně s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, a správně rozlišily příslušné závazkové vztahy: vztah mezi stěžovatelem, jako kupujícím, a P. J., jako prodávající, původně zastoupenou vedlejším účastníkem, vzniklý na základě kupní smlouvy, a vztah mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem vzniklým poskytnutím peněžní částky bez právního důvodu. Stěžovatel tyto dva právní vztahy nedůsledně odlišuje, a proto nemohl být se svým nárokem úspěšný. Pokud tvrdil, že poskytl vedlejšímu účastníkovi zálohu na úhradu kupní ceny, pak vedlejší účastník v pozici zákonného zástupce nemohl být pasivně legitimován ve sporu o vrácení zálohy (viz povahu zákonného zastoupení jako zastoupení přímého), uplatňoval-li nárok na vrácení bezdůvodného obohacení, tak tento nárok zanikl úspěšným vznesením námitky promlčení (Ústavní soud ze získaných listinných podkladů nemohl ani dospět k závěru, že by vznesení námitky promlčení bylo rozporné s dobrými mravy). Vzhledem k těmto zjištěním nemohlo být porušeno stěžovatelovo právo na legitimní očekávání chráněné čl. 1 Dodatkového protokolu.
Pokud stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu chráněné v čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, tak Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele domáhat se vrácení poskytnutých finančních prostředků, stěžovatel však musí respektovat povahu uplatněného nároku, jako součásti subjektivního práva, které patří k obsahu příslušného právního vztahu. Tato hmotněprávní povaha subjektivního práva, včetně nároku, determinuje jak věcnou legitimaci, tak i ovlivňuje volbu procesních prostředků. Jestliže stěžovatel nerespektoval takto vymezená pravidla, a proto byl ve sporu neúspěšný; samotný neúspěch ve sporu nepředstavuje porušení práva na spravedlivý proces.
V této souvislosti lze poukázat na okolnost, že v "úředním záznamu o vytěžení osoby" vedlejšího účastníka, sepsaného Policií ČR dne 12. 5. 2008, je obsaženo tvrzení vedlejšího účastníka, že se stěžovatelem uzavřel ústní dohodu o vrácení peněz, které od něj obdržel. Pak by šlo samozřejmě nikoliv o závazek z bezdůvodného obohacení, ale o závazek smluvní, s odpovídajícími dopady na otázku promlčení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2911/99). Stěžovatel však takto skutek, který byl předmětem řízení, nevymezil, a proto se jím ani nemohly obecné soudy v souladu se zásadou projednací zabývat.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu