ECLI:CZ:US:2010:1.US.604.10.1
sp. zn. I. ÚS 604/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. D., tzastoupeného Mgr. Jakubem Vepřkem, advokátem, se sídlem Na Hradbách 118/9, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2009, č. j. 3 To 371/2009-1336, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, č. j. 3 Tdo 1340/2009-1395, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 3. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 6. 2009, č. j. 3 To 371/2009-1336 (dále jen "rozsudek"), kterým tento soud ke stěžovatelovu odvolání zrušil rozsudek soudu prvého stupně a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, č. j. 3 Tdo 1340/2009-1395 (dále jen "usnesení"), jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku.
Stěžovatel v prvé řadě uvádí, že dle §89 odst. 5 trestního zákona je trestný čin spáchán se zbraní, "jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším." V průběhu trestního řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, zda při činu použil skutečnou střelnou zbraň, či jen atrapu. Tomu také odpovídá skutková věta odvolacího soudu, který hovoří jen o předmětu ve tvaru krátké střelné zbraně. V dovolacím řízení následně Nejvyšší soud vyjádřil názor, že "za zbraň podle §89 odst. 5 tr. zák. je třeba považovat nejen zbraně v technickém smyslu, jako např. zbraně palné, sečné a bodné, ale i jiné prostředky způsobilé učinit útok proti tělu důraznějším, ale i takový předmět, který pachatel použije v úmyslu vyvolat v poškozeném obavu z hrozícího fyzického násilí, je-li užit za okolností, kdy se poškozený může důvodně domnívat, že hrozba zbraní je reálná a že se násilí uskuteční, jestliže se poškozený nepodřídí vůli pachatele. Za zbraň je v tomto smyslu nutno považovat i repliku pistole." S tímto názorem dovolacího soudu však stěžovatel nesouhlasí. Má za to, že zbraní se rozumí toliko zbraň ve faktickém slova smyslu, tedy předmět, který je reálně způsobilý přivodit zranění. V tomto směru odkazuje na odborný komentář k trestnímu zákonu (Šámal, Pavel - Púry, František - Rizman, Stanislav: Trestní zákon komentář; 6. vydání, Praha, C.H.Beck, 2004, str. 656 I. dílu.). Atrapou zbraně bezpochyby není možné učinit útok proti tělu ve faktickém slova smyslu důraznějším. Proto, nebyla-li bez důvodných pochybnosti objektivizována povaha předmětu, který měl použít, nebyl ve věci prostor pro uznáni viny dle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona a ukládání trestu v tam uvedené trestní sazbě, ale toliko pro uznání viny dle prvního odstavce tohoto ustanovení. Stěžovatel považuje výklad zastávaný Nejvyšším soudem za natolik extrémní a svévolný, že vybočuje z postulátů zakotvených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Připuštění takového výkladu právních norem by znamenalo zásah do požadavku předvídatelnosti práva.
Za druhé stěžovatel nesouhlasí s tím, že výrok o vině byl opřen o dokazování hlasovým záznamem, který měl být pořízen svědkem D. G. Namítá, že dle §12 odst. 1 občanského zákoníku platí, že zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením. Z předmětného hlasového záznamu není patrno, že by osoba na něm zachycená dala k jeho pořízení souhlas a ani z okolností, za nichž měl být pořízen, není možné dovodit souhlas v konkludentní formě. Má za to, že v trestním řízení nelze připustit použití hlasového záznamu pořízeného v rozporu s citovaným ustanovením občanského zákoníku. Nadto odborným zkoumáním nebylo objektivizováno, zda na předmětném záznamu je skutečně jeho hlas, což popíral.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo zakotvené v čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit, potažmo i práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny. Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Zároveň navrhl, aby byla odložena jejich vykonatelnost.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ke stěžovatelovu nesouhlasu s užitým výkladem §89 odst. 5 trestního zákona Ústavní soud konstatuje, že výklad jednotlivých ustanovení obecného práva, včetně pojmů užívaných trestním zákonem a obdobných otázek, je plně na obecných soudech. Ústavnímu soudu totiž, jak ustáleně judikuje, zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva. Teprve pokud by výklad přijatý obecnými soudy porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Přitom žádné indicie, které by svědčily o pochybení takového druhu, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nejvyšší soud pouze provedl výklad obecného práva jako orgán k tomu oprávněný a to navíc zcela v mezích své konstantní judikatury (srovnej str. 4 usnesení). Ve prospěch stěžovatelova názoru ostatně nijak nesvědčí ani obsah komentáře k trestnímu zákonu, na který poukazuje; naopak i v tomto komentáři je na str. 688 odkazováno na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 253/2004, dle kterého může být za zbraň považována "i napodobenina střelné zbraně (např. pistole), která je ve skutečnosti jen hračkou nebo maketou."
Pokud jde o stěžovatelovu argumentaci směřující proti použitelnosti předmětného zvukového záznamu, lze rovněž plně odkázat na odůvodnění usnesení, ve kterém Nejvyšší soud, v souladu s ustálenou praxí, konstatoval, že za důkaz může sloužit vše, čímž lze přispět k objasnění věci a tedy nelze apriori vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam pořízený soukromou osobou bez souhlasu osoby, jejíž hlas je takto zaznamenán. Co se pak týče otázky, zda na záznamu je skutečně hlas stěžovatele, lze konstatovat, že tato nahrávka byla pořízena za přítomnosti dalších osob (viz str. 10 rozsudku), přičemž byla pouze jedním z řady důkazních pramenů, na základě kterých byl stěžovatel odsouzen.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu