ECLI:CZ:US:2010:1.US.611.10.1
sp. zn. I. ÚS 611/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. S., zastoupeného JUDr. Daliborem Pluskalem, advokátem, se sídlem Horská 634, Trutnov, proti rozhodnutí - sdělení o nevyhovění žádosti Policejního prezidia České republiky ze dne 19. 1. 2010 č. j. PPR-7385-7/ČJ-2009-99KU, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. 3. 2010 a doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 3. 2010 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud přikázal orgánu veřejné moci likvidaci vzorku DNA stěžovatele, a to pro tvrzené porušení základních práv a svobod stěžovatele zakotvených v čl. 2 odst. 2 a 3 a v čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Zcela totožný případ již v minulosti Ústavní soud řešil, když v usnesení sp. zn. I. ÚS 575/09 ze dne 14. 5. 2009 dospěl k závěru, že proti rozhodnutí Policejního prezidia ČR o nevyhovění návrhu na likvidaci vzorku DNA, není ústavní stížnost přípustná, nevyužil-li stěžovatel žaloby ve správním soudnictví. V nyní projednávaném případě stěžovatel netvrdí a z předložených listin ani jinak nevyplývá, že by se před podáním ústavní stížnosti domáhal nastíněnou (procesní) cestou svého tvrzeného nároku, tj. cestou správního soudnictví. Na ústavní stížnost je proto třeba pohlížet ve smyslu §75 zákona o Ústavním soudu jako na nepřípustnou, poněvadž stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. K bližšímu odůvodnění pak Ústavní soud odkazuje na výše uvedené usnesení sp. zn. I. ÚS 575/09 ze dne 14. 5. 2009 a judikaturu tam uvedenou.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2010
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj