ECLI:CZ:US:2010:1.US.627.10.1
sp. zn. I. ÚS 627/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. K., zastoupeného JUDr. Ondřejem Veselým, advokátem se sídlem Písek, Hradební 134/II, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2009, čj. 2 As 12/2009 - 58, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2008, čj. 3 Ca 12/2006 - 29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností Ing. Z. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Současně navrhl, aby náklady řízení před Ústavním soudem nesl stát [§62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Označeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti Ministerstvu vnitra ČR, o zrušení rozhodnutí ministra vnitra ČR ze dne 18. 8. 2006, čj. VS-243/RK/3-2006.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že R. A. při rekonstrukci střešní krytiny domu v Písku odstranil, bez souhlasu stěžovatele, část střešní krytiny, včetně latí, přesahující zeď mezi těmito domy. Stěžovatel podal na R. A. trestní oznámení. Policejní orgán nechal, pro účely stanovení rozsahu škody, zpracovat znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že jednáním R. A. byla stěžovateli způsobena škoda ve výši 4.950,- Kč. Z tohoto důvodu byla věc překvalifikována na přestupek a postoupena k projednání přestupkové komisi v Písku. Ta rozhodla o vině R. A., uložila mu pokutu a zároveň povinnost zaplatit stěžovateli škodu ve výši 4.950,- Kč (stěžovatel uplatňoval náhradu škody ve výši 7.050,- Kč). Po odvolání stěžovatele Krajský úřad Jihočeského kraje změnil výrok rozhodnutí přestupkové komise Města Písek v části týkající se náhrady škody tak, že stěžovatele odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na soud. Následně stěžovatel podal podnět Ministerstvu vnitra ČR k přezkoumání shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že se v dané věci nejednalo o přestupek, ale o trestný čin poškozování cizí věci.
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR byla pravomocná rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje a předcházející rozhodnutí přestupkové komise města Písek zrušena z důvodu porušení procesních práv R. A. [§33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, který byl k 1. 1. 2006 zrušen zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Rozklad podaný stěžovatelem ministr vnitra zamítl. Rozhodnutí ministra vnitra napadl stěžovatel žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 17. 12. 2009, čj. 2 As 12/2009 - 58. V něm precizně formuloval svoje závěry, které vedly k zamítnutí kasační stížnosti stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval průběh celého řízení od podání trestního oznámení až po rozhodnutí o kasační stížnosti. Tvrdil, že orgány činné v trestním řízení a správní orgány vycházely z nesprávného znaleckého posudku, který zjevně nebyl zpracován tak, aby byla zjištěna skutečná výše škody. Tím mu nebylo umožněno, jako poškozenému, uplatnit v trestním řízení právo na náhradu škody a nebyla poskytnuta řádná ochrana jeho vlastnickému právu.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstatou, jakož i celého předcházejícího řízení, je snaha stěžovatele dosáhnout trestního stíhání R. A., který bez jeho vědomí a souhlasu odstranil z jeho domu část střešní krytiny a podle znaleckého posudku mu způsobil škodu ve výši 4.950,- Kč. Stěžovatel je přesvědčen, že škoda byla vyšší, a to 7.050,- Kč.
V této souvislosti je nutno připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje, tzn. že žádnému subjektu nepřísluší právo na trestní stíhání někoho jiného (srov. sp. zn. I. ÚS 84/99). Nutno dodat, že z našeho právního řádu neplyne, že by takovéto subjektivní právo snad existovalo na "podústavní" úrovni. Tím spíše nemůže být takový požadavek stěžovatele právem ústavním.
K tvrzení, že mu nebylo umožněno, jako poškozenému v rámci trestního řízení, uplatnit svá práva na náhradu škody a tím nebyla poskytnuta řádná ochrana jeho vlastnickému právu, Ústavní soud připomíná, že je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Trestní řízení představuje ultima ratio, tedy nejkrajnější prostředek z hlediska ochrany základních společenských hodnot, který nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů. Je tedy nepřijatelné užít nástroje trestního práva tam, kde se ve své podstatě jedná o kauzu občanskoprávní s možností využít všech zákonných nástrojů občanskoprávního řízení k ochraně práv a právních zájmů.
V projednávané věci nebyly splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Proto byla věc posouzena jako přestupek a stěžovatel mohl k uplatnění práva na náhradu škody a ochranu vlastnického práva využít všech zákonných nástrojů občanskoprávního řízení.
Obecné soudy postupovaly v mezích a způsobem stanovených zákonem (čl. 2 odst. 2 Listiny). Ve vztahu k čl. 2 odst. 2 Listiny je vhodné doplnit, že se jedná o ustanovení vymezující, v návaznosti na čl. 1 Listiny, rámec vztahu jednotlivce a státu, nikoliv však jednotlivá práva, jejichž ochrany by se bylo možno domáhat v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu čl. 87 písm. d) Ústavy ČR.
V řízení nedošlo ani k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) či práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny). Ústavní soud neshledal v přezkoumávaném řízení ani porušení čl. 13 Úmluvy (právo na účinné opravné prostředky), neboť stěžovatel všechny procesní prostředky (kasační stížnost), které mu zákon poskytuje, využil a bylo o nich rozhodnuto v souladu s příslušnými procesními pravidly. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že právo na účinné opravné prostředky, stejně jako právo na spravedlivý proces, neznamená právo na vítězství ve sporu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
V dané věci Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro náhradu nákladů řízení stěžovateli zakotvených v §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, zejména proto, že v řízení před Ústavním soudem neuspěl a jeho ústavní stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu