ECLI:CZ:US:2010:1.US.631.09.1
sp. zn. I. ÚS 631/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Vilémem Burianem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Na Příkopech 902, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. 6 To 95/2008, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2008 č. j. Nt 222/2008-23, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. 6 To 94/2008, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2008, č. j. Nt 222/2008-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy domáhal zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů.
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. 6 To 95/2008, byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2008, č. j. Nt 222/2008-23, kterým byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení v jeho trestní věci.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. 6 To 94/2008, byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2008, č. j. Nt 222/2008-20, jímž bylo rozhodnuto, že předsedkyně senátu JUDr. Veronika Čeplová není vyloučena z vykonávání úkonů v tomto trestním řízení.
Proti všem shora citovaným usnesením obecných soudů podal stěžovatel obsáhlou ústavní stížnost, kterou ještě doplnil podáním z 1. 4. 2009.
V ústavní stížnosti zejména uvedl, že podal u Městského soudu v Praze návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 48 T 9/2004; jednalo se již o čtvrtý návrh, neboť tři předchozí návrhy byly pravomocně zamítnuty (a další tři návrhy byly ve smyslu §280 odst.4 tr. řádu stěžovatelem vzaty zpět). Stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy řízení slíbil, že soudu předloží zcela nové důkazy, které prokáží, že informoval Policii ČR ještě před spácháním trestného činu, a tím vznikla jeho beztrestnost ve smyslu §8 odst.3 písm. b) trestního zákona. Jako další skutečnost uvedl, že po celou dobu přípravného řízení bylo kráceno jeho právo obhajoby; výslechem dvou svědků prý prokáže, že telefon nesoucí IMEI, kterým mělo být voláno do banky, nebyl ve věznici nalezen a soud měl k dispozici jiný telefon. Stěžovatel navrhl výslech svůj, dále výslech svědků JUDr. S., JUDr. B., L. M. a dále dvou příslušníků VS ČR, kteří se prý zúčastnili prohlídky ve věznici dne 21. 1. 2004; dále navrhl důkaz sdělením společnosti NOKIA, jakou barvu měl telefon nesoucí IMEI, ze kterého mělo být voláno do banky. Stěžovatel dále konstatoval, že požádal dle §65 odst. 1 tr. řádu o možnost nahlédnutí do soudního spisu a o poslech CD nosičů, na kterých je zachyceno hlavní líčení; uvedl, že sice vlastní kopie protokolů o hlavním líčení, avšak výpovědi svědků na nich zachycené nemusí přesně odpovídat skutečným výpovědím, neboť protokolující úřednice mohla některé věci vynechat, neboť jí nepřipadaly natolik důležité, leč pro obhajobu stěžovatele mohly být klíčové. Stěžovatel dodal, že si je vědom skutečnosti, že délka všech záznamů na CD je něco přes 30 hodin, a proto požádal o kopie CD nosičů; v tom mu však nebylo vyhověno. Stěžovateli pak bylo dne 7. 5. 2008 umožněno nahlédnutí do spisu; soudkyně JUDr. Čeplová však svým přípisem ze dne 24. 4. 2008 již dopředu avizovala, že k nahlédnutí do spisu a poslechnutí CD "bude stěžovateli lhůta pouze 3 hodiny", přičemž si má stěžovatel dopředu připravit seznam čísel listů a částí nosičů CD, s nimiž se chce seznámit. Nahlížení do spisu probíhalo dne 7. 5. 2008 od 9:30 hod do 12:30 hod a stěžovatel tak měl na studium spisu a poslechu CD jen 3 hodiny. V dalších částech ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozebírá své výhrady proti postupu a usnesením obecných soudů, které se shora naznačenými návrhy, resp. námitkami podle jeho názoru dostatečně nezabývaly a návrh na povolení obnovy řízení zamítly.
Pokud jde o další napadená usnesení, podle stěžovatele jednání předsedkyně senátu JUDr. Veroniky Čeplové vzbuzuje vážné pochybnosti o její nestrannosti a nepodjatosti; stěžovatel odkazuje na návrh na vyloučení JUDr. Čeplové dle §30 tr. řádu ve spise sp. zn. Nt 222/2008. Tento návrh však byl jak soudem nalézacím (usnesení sp. zn. Nt 222/2008 z 10. 11. 2008) tak i soudem stížnostním (usnesení sp. zn. 6 To 94/2008 ze dne 12. 1. 2009) zamítnut. Stěžovatel se však navzdory tomu stále považuje za kráceného na svých ústavním pořádkem zaručených právech, a je toho názoru, že Městský soud v Praze - senát JUDr. Čeplové - nejedná v jeho případě nestranně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se domáhá, jak je z výše uvedeného zřejmé, pomocí ústavní stížnosti zvrácení závěrů obecných soudů, které nepovolily obnovu řízení v jeho trestní věci a nevyhověly jeho návrhu na vyloučení zákonné soudkyně JUDr. V. Čeplové z úkonů trestního řízení, které bylo proti němu vedeno.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by byly napadené právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Za tohoto stavu není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do ústavně garantované nezávislosti těchto soudů. Obecné soudy postupovaly podle názoru Ústavního soudu ve zkoumaném případě v souladu s příslušnými právními předpisy, svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. K problematice možné obnovy trestního řízení a podjatosti konkrétního soudce existuje poměrně bohatá judikatura Ústavního soudu, která je veřejně dostupná a postačí na ni poukázat. Tato judikatura je ostatně, jak je z odůvodnění ústavní stížnosti zřejmé, stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci dobře známá, dovozují z ní však jiné závěry, než ke kterým v daném případě obecné soudy dospěly.
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel v zásadě jen opakuje námitky, které již uváděl ve svých návrzích, resp. stížnostech, týkajících se jak povolení obnovy řízení, tak i vyloučení JUDr. Čeplové z úkonů trestního řízení; z negativního výsledku těchto svých opakovaných snah vyvozuje, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. S návrhy a námitkami stěžovatele se však soudy rozhodující v těchto věcech podle zjištění Ústavního soudu řádným a dostatečným způsobem vypořádaly. O tom, že povolení obnovy řízení ani vyloučení uvedené soudkyně není v daném případě indikováno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci. Ke stěžejním námitkám stěžovatele je nutno především uvést, že závěry Městského soudu v Praze, který podrobně a případně odůvodnil, proč nepovažuje za možné návrhu stěžovatele vyhovět a proč ve věci nejde o nové skutečnosti či okolnosti soudu dříve neznámé, jsou doplněny poněkud stručnějším, ale podstatě věci rovněž zcela odpovídajícím odůvodněním usnesení Vrchního soudu v Praze. Rovněž závěry těchto soudů ve vztahu k posouzení otázky, zda ve věci nelze soudkyni Čeplovou považovat za podjatou jsou přesvědčivě odůvodněny a postačí na ně odkázat; stěžovatel sice zastává opačný názor a rozsáhle v tomto směru argumentuje, leč to pochopitelně k vyhovění ústavní stížnosti nepostačuje.
Soudy tedy přesvědčivě vyložily, proč v řízení o povolení obnovy daného trestního řízení nevyšlo najevo nic nového, co by mohlo vést k odlišnému rozhodnutí ve věci. Stěžovatel podle obecných soudů v odůvodnění svého návrhu uvedl nově v zásadě jen to, že prý jeho tehdejší obhájce JUDr. S. nikdy nepřevzal kopii rozhodnutí o zahájení trestního stíhání; k tomu, proč však uvedené tvrzení nelze považovat za nový důkaz či skutečnost se však obsáhle vyjádřil Městský soud v Praze na str. 2 až 3 napadeného usnesení a v jeho závěrech nelze shledat nic protiústavního. Rovněž o dalších okolnostech, uváděných v návrhu na obnovu řízení bylo podle uvedeného soudu již opakovaně rozhodováno; např. otázkou, jaký telefon byl při prohlídkách věznice zajištěn, se Městský soud v Praze rovněž několikrát zabýval. Obecný soud v souvislosti se všemi okolnostmi případu zkoumal i to, zda by bylo možné provést i další důkazy, které stěžovatel navrhl, leč vzhledem k již provedeným důkazům to shledal nadbytečným.
Obecné soudy přesvědčivě odůvodnily i závěr, že soudkyně Čeplová není vyloučena z úkonů tohoto trestního řízení; pokud její podjatost dovozuje stěžovatel mj. z přípisu, v němž jej upozornila, že na jeho podání bude reagovat jen v případě, že pro to budou splněny zákonné podmínky, nelze v tom, ve shodě se závěry obecných soudů, skutečně žádný náznak podjatosti shledat.
Se závěry obecných soudů a s jejich postupem v daném případě je možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze tak uzavřít - že podle názoru Ústavního soudu - skutkové i právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů včetně Nejvyššího soudu (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Jen pro úplnost lze uvést k námitce stěžovatele, že mu nebylo vyhověno v jeho žádosti o poskytnutí kopií CD se záznamem hlavního líčení (resp. že mu soud neposkytl dostatečnou doba na jejich poslech či k samotnému nahlédnutí do spisu), že ani v tomto postupu obecného soudu nespatřuje Ústavní soud žádné zásadnější pochybení zasahující do ústavní roviny. Je zřejmé, že ani stěžovateli ani jeho právnímu zástupci nebylo nijak znemožňováno se se záznamy o hlavním líčení podrobně seznámit; ostatně stěžovatel sám připustil, že má vlastní kopie protokolů o hlavním líčení, avšak výpovědi svědků na nich zachycené nemusí - podle něj - přesně odpovídat skutečným výpovědím, neboť protokolující úřednice mohla některé věci vynechat. K porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele by však mohlo dojít jen v případě, že by soud neodůvodněně přístup k těmto materiálům stěžovateli odpíral; k tomu však v dané věci zjevně nedošlo.
Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci a není proto důvodu znovu vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Lze znovu jen připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice práva podústavního. To by vedlo k tomu, že by se stával další instancí v obecném soudním systému a to - se zřetelem ke zkoumanému případu - dokonce nejen ohledně rozhodnutí ve věci samé, ale i v otázce případné obnovy řízení či vyloučení soudce. Taková role mu ovšem, jak již bylo shora vyloženo, ústavněprávně nepřísluší.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu