ECLI:CZ:US:2010:1.US.645.10.1
sp. zn. I. ÚS 645/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti obce Kašava, sídlem Kašava 41, zast. JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem, sídlem Těšínská 2, Víceúčelová hala, a.s., Havířov – Bludovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14.3.2007, č.j. 17 Co 92/2004-184, a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2.10.2003, č.j. 17 C 50/99-159, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a České republiky – Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, sídlem Pod Sídlištěm 9/1800, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností odeslanou na adresu Ústavního soudu dne 4.3.2010 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále jen „okresní soud“) a domáhala se jejich zrušení pro tvrzené porušení práva na spravedlivý proces. K věci uvedla, že žalobou podanou dne 10.3.1999 uplatnila u okresního soudu nárok na náhradu škody podle §18 zák. č. 58/1969 Sb., kterou mu měl způsobit nesprávným úředním postupem Katastrální úřad ve Zlíně ve výši 1 688 471,30 Kč. Okresní soud rozsudkem ze dne 16.12.1999, č.j. 17 C 50/99-115, žalobu zamítl, na základě stěžovatelčina odvolání krajský soud usnesením ze dne 28.11.2002, č.j. 13 Co 254/2000, rozsudek soudu I. stupně zrušil pro nepřezkoumatelnost. Po vrácení věci okresní soud napadeným rozsudkem žalobu opět zamítl a v jeho odůvodnění uvedl, že posoudil případný nárok stěžovatelky jako nárok z odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, že neshledal podmínky pro uplatnění tohoto nároku především proto, že stěžovatelka neprokázala, že by proti nezákonnému rozhodnutí podala opravný prostředek, čímž nesplnila podmínku pro uplatnění nároku podle §4 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb. K tomu stěžovatelka namítá, že okresní soud jí neprávem vytýká nepodání opravného prostředku, protože podle §5 odst. 3 zák. č. 265/1992 Sb. není proti rozhodnutí, kterým se vklad do katastru nemovitostí povoluje, přípustný žádný opravný prostředek. Stěžovatelka napadla tento rozsudek odvoláním, v němž – kromě této námitky – poukazovala i na nepřezkoumatelnost rozsudku, protože soud se v něm nevypořádal s jejími významnými námitkami, zejména zaměřenými na nedostatek plné moci k jednání před správním orgánem, což znamená vznik překážky řízení. Krajský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 7.1.2010, č.j. 25 Cdo 3164/2007-206, odmítl.
Stěžovatelka tvrdí, že rozsudky soudů I. a II. stupně byla porušena její základní práva na spravedlivý proces vyplývající z čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR (dále jen „Ústava“), z čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále tím, že soudy nepřípustným způsobem interpretovaly a aplikovaly ustanovení §3 odst. 1, §4 a §5 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., §1 až 4, §18 zákona č. 58/1969 Sb., §132, §135 odst. 2 a §157 odst. 2 obč. soudního řádu. K tvrzením o porušení uvedených ustanovení formuluje podrobnější argumenty, jejichž základem je absence plné moci osoby, která se vydávala za zástupce účastníků. K tomu uvedla, že návrh na povolení vkladu podle kupní smlouvy ze dne 18.8.1993 vyhotovil advokát M. K., protože mu však účastníci smlouvy neudělili plnou moc k zastupování v řízení o povolení vkladu, návrh nepředložil. Nedostatek plné moci znamená, podle stěžovatelky, vznik překážky, kterou mohl katastrální úřad zhojit, což však neučinil. Rozhodnutí katastrálního úřadu vydané bez řádného návrhu je pseudorozhodnutím, paaktem. Skutečnost, že účastníci kupní smlouvy neudělili advokátovi plnou moc k jednání v řízení před katastrálním úřadem, sami návrh nepodepsali a že kupující společnost nic na kupní cenu nezaplatila, nasvědčuje tomu, že smluvní strany neměly vůli realizovat kupní smlouvu; katastrální úřad přesto zápis vlastnického práva provedl.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 2 odst. 3 Ústavy:
Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Čl. 89 odst. 2 Ústavy:
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.
Čl. 2 odst. 2 Listiny:
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Z předložených listin zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:
Stěžovatelka se žalobou u okresního soudu domáhala náhrady škody způsobené, podle jejího názoru, nesprávným úředním postupem, kdy katastrální úřad na základě údajně nicotného rozhodnutí ze dne 3.11.1993 vydaného mimo správní řízení povolil vklad vlastnického práva pro společnost Oáza Kašava, spol. s.r.o. Uvedla, že návrh na povolení vkladu podala osoba, která nebyla účastníkem právního úkonu a která k podání návrhu neměla zmocnění. Škoda spočívá ve ztrátě nájemného z nemovitostí uvedených ve smlouvě, které by stěžovatelka mohla dosáhnout jejich pronájmem za dobu od 18.8.1993 do 15.12.1999, po rozšíření žaloby stěžovatelka požadovala sumu 1 668 471,30 Kč. Krajský soud v usnesení ze dne 28.11.2002, č.j. 13 Co 254/2000-138, jímž rušil rozsudek okresního soudu, uložil soudu I. stupně postavit najisto, o jakou formu objektivní odpovědnosti státu se v tomto případě může jednat, a shledá-li zde některou z nich, aby se vypořádal s otázkou, zda stěžovatelce škoda vůbec vznikla, jakož i s otázkou promlčení uplatněného nároku nebo jeho části a s existencí příčinné souvislosti. Okresní soud provedl dokazování kupní smlouvou ze dne 18.8.1993, v níž byla stěžovatelka zastoupena starostou a jeho zástupcem, kupující obchodní společnosti jednala statutárním orgánem; totožnost jednajících fyzických osob zjistil advokát M. K. V jeho advokátní kanceláři byl dne 27.10.1993 sepsán návrh na vklad, který za stěžovatelku podepsal právě M. K. Při svém výslechu uvedl, že návrh na vklad nepodával, neboť veškeré podklady, včetně návrhu na vklad, předal statutární zástupkyni (na základě její žádosti) kupující obchodní společnosti. Později byl vklad vlastnického práva povolen a proveden, jeho právní účinky nastaly ke dni 1.11.1993 (pozn. stěžovatelce bylo vyrozumění o vkladu doručeno 9.11.1993). Okresní soud posoudil stěžovatelčin nárok jako nárok z odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, připomenul, že podle §4 zák. č. 265/1990 Sb. (správně má být „č. 265/1992 Sb.“) zahájí řízení o povolení vkladu katastrální úřad na návrh účastníka smlouvy nebo jiné oprávněné osoby, přičemž M. K. projevil vůli kupujícího, a uzavřel, že neshledal podmínky pro uplatnění nároku z odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, především neshledal protiprávní jednání státu, ačkoliv katastrální úřad pochybil nezkoumal-li, zda návrh na zahájení řízení podala k tomu oprávněná osoba, že je nesporné, že advokát M. K. jednal dle vůle alespoň jednoho z účastníků, že stěžovatelka nepodala proti nezákonnému rozhodnutí opravný prostředek. Z těchto důvodů žalobu zamítl. Stěžovatelka proti rozsudku podala odvolání, v němž namítala, že uplatnila nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, protože návrh učinil advokát, aniž doložil plnou moc k tomuto úkonu, rozhodnutí o povolení vkladu není správním aktem vydaným v řádném správním řízení, tudíž je paaktem, a že nebyl proveden důkaz spisem katastrálního úřadu. Krajský soud shledal, že odvolání není důvodné, proto rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění odkázal na svoje závěry z usnesení ze dne 28.11.2002, č.j. 13 Co 254/2000-138, v němž vysvětlil předpoklady, za nichž lze rozhodnutí správního orgánu považovat za nicotný právní akt, uzavřel, že tyto předpoklady v posuzované věci nebyly splněny, a zejména zdůraznil, že nepředložení plné moci pro advokáta v řízení o povolení vkladu není tou vadou, která by mohla způsobit nicotnost vydaného správního aktu. Krajský soud ani neakceptoval stěžovatelčinu námitku o neprovedení důkazu spisem katastrálního úřadu, neboť z protokolu o jednání konaném dne 11.5.1999 jednoznačně vyplývá, že tento spis byl k důkazu přečten. Za zmínku stojí, že se krajský soud neztotožnil se závěrem okresního soudu o tom, že by rozhodnutí katastrálního úřadu mohlo být zrušeno v rámci mimoodvolacího řízení, a vyslovil názor, že k případnému zrušení tohoto rozhodnutí mohlo dojít rozhodnutím soudu v rámci správního soudnictví. Krajský soud také neshledal významným ani to, že bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť k uzavřené smlouvě neprojevilo zastupitelstvo obce souhlas v souladu s §36a odst. 1 písm. a) zák. č. 367/1990 Sb. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání s názorem, že vklad vlastnického práva na základě nicotného rozhodnutí představuje nesprávný úřední postup. Nejvyšší soud dovolání, jako nepřípustné, odmítl.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženými listinnými podklady Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu (event. do práva na spravedlivý proces) chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, připomíná Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně (a dodává, že stěžovatelčiny námitky měly směřovat prioritně k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, nikoliv přímo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky domáhat se vůči státu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Pokud obecné soudy v rámci aplikace tzv. jednoduchého práva dovodily, že stěžovatelce právo na náhradu škody nepřísluší, protože nejsou splněny podmínky stanovené zákonem č. 58/1969 Sb., Ústavní soud se z nimi ztotožňuje, byť částečně z jiných důvodů; přitom odlišnost tohoto náhledu nedosahuje ústavně právní roviny. Dlužno připomenout, že rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu nebylo v posuzované věci nicotným správním rozhodnutím, tedy nebylo paaktem (viz závěry krajského soudu); dále je však třeba respektovat roli takového rozhodnutí v procesu vkladu vlastnických a jiných věcných práv do katastru nemovitostí, s přihlédnutím ke zvláštní povaze vkladového řízení. Toto řízení je řízením solučním, v jehož průběhu katastrální úřad zkoumá, zda jsou splněny podmínky pro splnění povinnosti vyplývající ze závazkového právního vztahu vzniklého na základě příslušného titulu (např. pro dovršení převodu vlastnického práva). Pokud dojde k závěru, že tyto podmínky jsou splněny, vklad povolí a následně provede, tj. povolení vkladu je pouhým předpokladem pro jeho provedení, tedy pro zápis do katastrálního operátů, přičemž až tento zápis má konstitutivní účinky. Z povahy rozhodnutí o povolení vkladu, kterým se vyhovuje zájmům všech zúčastněných smluvních stran (neboť to koresponduje jejich smluvnímu konsensu), vyplývá, že proti takovému rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky (viz §5 odst. 3 zák. č. 265/1992 Sb.). Podobný závěr vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp.zn. Pl. ÚS 11/99 (pozn. v řízení o návrhu na zrušení §5 odst. 3 zák. č. 265/1992 Sb.): „Za situace, kdy smluvní strany vyjádří svoji vůli relevantním způsobem, o kterém z hlediska zkoumaných podmínek není pochyb, katastrální úřad "splní" vůli účastníků smluvního vztahu a provede vklad formou úředního konstitutivního zápisu. Listina s projevem vůle účastníků smluvního vztahu je právním titulem pro jeho konstitutivní zápis. Katastr je veřejný a každý je oprávněn do něho nahlédnout. Kdo vychází ze zápisu v katastru, který byl proveden po dni účinnosti zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, tj. po 1. 1. 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci. Jinými slovy, zkoumá-li katastrální úřad otázku povolení vkladu věcného práva výlučně z hledisek vymezených v §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a není-li oprávněn tak činit z pohledu celé škály dalších podmínek, vztahujících se k platnosti právních úkonů a uzavírané smlouvy, potom napadené ustanovení, nepřipouštějící proti rozhodnutí o povolení vkladu žádný opravný prostředek ani žalobu ve správním soudnictví, může mít podle názoru Ústavního soudu sotva jakýkoliv ústavněprávní dopad, a to i z hlediska článků 11 a 36 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutím o povolení vkladu do katastru nemovitostí se totiž pouze dovršuje proces v restriktivním rámci, aniž by tím mohl být jakkoli zpochybněn fakt nemožnosti přechodu vlastnického práva v případě nedostatku právního důvodu (titulu) v důsledku neplatnosti smlouvy. S ohledem na to neshledal Ústavní soud navržené ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.“. Nárok uplatněný stěžovatelkou by tak mohl být posuzován jako právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, avšak z provedeného dokazování vyplývá, že ani předpoklady této odpovědnosti nebyly naplněny, neboť nebylo prokázáno, že by katastrální úřad porušil taková pravidla úředního postupu, která by mohla vést ke vzniku škody stěžovatelce (Ústavní soud, stejně jako obecné soudy, považuje řízení o vkladu za řádně zahájené, neboť návrh podal druhý z účastníků). Pokud stěžovatelka tvrdí, že smluvní strany neměly vůli realizovat kupní smlouvu, měla možnost adekvátním způsobem, ihned po provedení vkladu vlastnického práva domáhat se ochrany vlastnictví, včetně případné žaloby vůči neoprávněnému uživateli. Jak však vyplývá z dalších skutkových zjištění, byla to i sama stěžovatelka, která se zachovala protiprávně, neboť v procesu převodu nerespektovala kogentní ustanovení §36a zák. č. 367/1990 Sb.
Porušení zbývajících ustanovení, tj. čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny se nelze samostatně dovolávat, neboť nezakotvují žádná základní práva a svobody.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu