ECLI:CZ:US:2010:1.US.653.10.1
sp. zn. I. ÚS 653/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolická farnost Jesenice, IČ 47020997, se sídlem Plzeňská 65, 270 33 Jesenice u Rakovníka, s adresou pro doručování Čistá u Rakovníka 2, 270 34 Čistá, zastoupené JUDr. Janem Klailem, advokátem, se sídlem Nám. Republiky 35, 301 14 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2009 sp. zn. 27 Co 450/2009, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2009 sp. zn. 27 Co 450/2009 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 17. 6. 2009 sp. zn. 7 C 409/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou telefaxem dne 7. 3. 2010 a řádně doplněnou ve smyslu ust. §42 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") dne 9. 3. 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, neboť má za to, že došlo k porušení jejích základních práv garantovaných v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Dotazem na pracovnici kanceláře senátu 7 C Okresního soudu v Rakovníku bylo zjištěno, že stěžovatelka podala dne 9. 3. 2010 proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2009 sp. zn. 27 Co 450/2009 dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém dosud nebylo dovolacím soudem rozhodnuto.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
V dané věci stěžovatelka podala dovolání souběžně s ústavní stížností. Přitom z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 240/04 ze dne 11. 5. 2004), že jde-li o tzv. nárokové dovolání [viz ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] je třeba tento opravný prostředek vyčerpat.
K procesnímu hledisku, a to z úhlu ústavní konformity tzv. štěpení nároků, se Ústavní soud zamítavě vyjádřil již v nálezech sp. zn. II. ÚS 117/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 37/36 SbNU 413) a sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (N 136/42 SbNU 91). V posledně zmíněném nálezu mj. uvedl, že odporuje právu na spravedlivý proces, když v důsledku rozštěpení jednotlivých nároků (viz poučení v rozsudku Krajského soudu v Praze) dochází k tomu, že každý má jiný procesní režim. Nadto Ústavní soud dodává, že výrok odvolacího soudu o části původně celého nároku, u něhož přípustnost dovolání závisí jen na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje [typicky tzv. nenárokové dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], není schopen samostatné existence, neboť by se v případě nepodání dovolání ocitl mimo ústavní rámec ochrany práv. Proto posledním prostředkem k ochraně práva, jehož podání bylo v dispozici stěžovatelky [viz ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], bylo dovolání směřující proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí, týkajících se původně celého nároku žalobce (obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 915/09 ze dne 12. 5. 2009). Jeho podáním a vyčerpáním je proto podmíněno podání přípustné ústavní stížnosti [§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2010
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj