ECLI:CZ:US:2010:1.US.67.10.1
sp. zn. I. ÚS 67/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) K. M. a 2) J. S., obou zastoupených JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem Praha 1, Spálená 10, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2009, čj. 12 Co 6/2006 - 246, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 2009, čj. 28 Cdo 3886/2009 - 264, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelky navrhly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž prvým Krajský soud v Ústí na Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Teplicích, jímž byla zamítnuta jejich žaloba na vydání nemovitostí. Usnesením Nejvyššího soudu bylo jejich dovolání odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatelky uvedly, že se jedná o restituční nárok, který uplatnily v roce 1991, řízení tedy probíhá již po řadu let, což není doba přiměřená na projednání věci. Jedním z důvodů zamítavého rozsudku mohla být i snaha, aby věc byla konečně uzavřena. S uvedenými soudními rozhodnutími vyjádřily nesouhlas s tvrzením, že v daném případě nebylo respektováno jejich právo na spravedlivý proces. Výsledky řízení neodpovídají tomu, co bylo prokázáno a dovolací soud se s jejich dovolacími důvody dostatečně nevypořádal. Bylo jim tak upřeno právo na získání majetku po jejich předcích.
V ústavní stížnosti ocitovaly část ze svého dovolání, která zůstala, podle jejich názoru, dovolacím soudem nedořešena. Zrekapitulovaly genezi vlastnických vztahů k předmětným nemovitostem a zdůraznily, že pokud bylo výměrem ONV v Teplicích - Šanově rozhodnuto o jejich konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a tento výměr byl, k odvolání J. M., potvrzen rozhodnutím Rady Zemského národního výboru v Praze, je třeba toto rozhodnutí z dnešního hlediska považovat za diskriminační. Došlo tak k dodatečnému zneužití dekretu prezidenta republiky a postup odvolacího orgánu musel být aktem politické perzekuce, neboť jejich otec J. M., jak bylo prokázáno, byl spořádaným občanem této země, jako dobrý občan Československé republiky se ničím neprovinil. Proto nebyl důvod zbavovat ho majetku, zejména domu, ve kterém měl svoji živnost.
Z obsahu spisu sp. zn. 9 C 97/2001 Okresního soudu v Teplicích Ústavní soud zjistil, že žaloba stěžovatelek, podle které měla být žalované České republice - Ministerstvu financí ČR uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání sporných nemovitostí, byla zamítnuta. Okresní soud dospěl k závěru, že v daném případě nejsou dány důvody pro úspěšnou restituci majetku. Vzal za prokázáno, že podle výměru ONV v Teplicích - Šanově, čj. 16028/540/46, ze dne 18. 6. 1946, byly splněny podmínky pro konfiskaci předmětné nemovitosti, jejíž vlastníky byl J. M. a jeho bratři, kteří byli německé národnosti. Spoluvlastnický podíl každého z nich činil 1/3 nemovitosti ve smyslu §1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Proti tomuto výměru podal odvolání pouze J. M., který dokládal svoji státní spolehlivost. Výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 9. 3. 1948 byl výměr ONV v Teplicích - Šanově potvrzen s tím, že se jednalo o konfiskaci za náhradu podle §2 odst. 5 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., neboť majiteli 2/3 majetku byly osoby německé národnosti. Podle §2 odst. 5 citovaného dekretu jsou-li osoby, jejichž majetek podléhá konfiskaci, jako spoluvlastníci ve společenství s osobami, na které se podle §1 konfiskace nevztahuje, a činí-li jejich spoluvlastnický podíl více než jednu polovinu, podléhá konfiskaci majetek celý. Osobám nespadajícím pod §1 přísluší náhrada ve věci stejného druhu a stejné hodnoty jako jejich podíl, a není-li to možno, v penězích.
Protože k rozhodnutí o odvolání došlo Zemským národním výborem v Praze dne 3. 3. 1948, tedy v období nesvobody, posuzoval soud, zda v daném případě nedošlo k dodatečnému zneužití citovaného dekretu při vydání správního aktu, a tedy zda nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody podle §6 odst. 2, ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Uvážil, že správní orgán rozhodoval krátce po 25. 2. 1948 a dospěl k závěru, že J. M. nespadal pod takové osoby a příslušela mu náhrada za jeho konfiskovaný podíl nemovitosti. Rozhodnutí nebylo ještě vydáno v období cílené likvidace tzv. třídního nepřítele a nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Odvolací soud se ztotožnil s jeho skutkovými závěry. Konstatoval, že podle ustálené judikatury i podle nálezu Ústavního soudu, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení č. 5, ročník 1996, lze na základě zákona č. 87/1991 Sb. připustit vydání takového majetku pouze za podmínek §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Odvolací soud se zabýval námitkou stěžovatelek, že při konfiskaci byla porušena obecně uznávaná lidská práva a svobody a jednalo se o důsledky politické perzekuce. Poukázal na ustanovení §2 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a uvedl k tomu, že §2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb., podle kterého ke konfiskaci předmětného majetku došlo, jako kogentní norma obecně dopadala na každého spoluvlastníka, který vlastnil menšinový podíl na majetku osob podléhajícího konfiskaci, bez ohledu na příslušnost tohoto menšinového spoluvlastníka k určité sociální nebo majetkové skupině. Z těchto zjištěných skutečností nelze tedy dovodit, že odnětí předmětné nemovitosti bylo důsledkem politické perzekuce.
Z provedených listinných důkazů vyplynulo, že J. M. se po 10. 10. 1938 hlásil k české národnosti a konfiskace byla provedena za náhradu. V této souvislosti odvolací soud zkoumal, zda za postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody lze považovat i okolnost, že za zkonfiskovaný majetek nebyla, v rozporu s §2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb., poskytnuta náhrada. Poukázal na formulaci §2 odst. 3 citovaného zákona, která jednoznačně určuje, že zákon nemá na mysli odstranění následků všech křivd, ale jen zmírnění některých následků. Nelze totiž rehabilitovat křivdy jiné než do zákona zahrnuté a způsobem v zákoně uvedeným. Odnětí majetku, provedené z jiných důvodů než upravuje zákon, zůstává v zásadě v platnosti. Případy, kdy se vydává majetek, za který nebyla vyplacena náhrada, jsou uvedeny v §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb., tj. když věc v rozhodném období přešla na stát vyvlastněním bez vyplacení náhrady, a dále v §2 odst. 3 věta druhá, když k odnětí vlastnického práva došlo v rozhodném období podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 bez poskytnuté příslušné náhrady. Pokud by zákonodárce chtěl odškodňovat i případy konfiskace, za které měla být poskytnuta náhrada, která ale nebyla vyplacena, zakotvil by to buď výslovně v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nebo by na jiném místě rozšířil možnost zmírnění následků majetkových a jiných křivd i na případy konfiskace, za kterou náhrada poskytnuta nebyla.
Odvolací soud uzavřel, že nárok stěžovatelek jako právních nástupkyň původního podílového spoluvlastníka sice spadá pod režim zákona č. 87/1991 Sb., lze ho však posuzovat pouze za podmínek §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, neboť správní orgán rozhodoval o splnění podmínek podle dekretu č. 108/1945 Sb. až po 25. 2. 1948, tedy v rozhodném období podle zákona č. 87/1991 Sb. Sama aplikace §2 odst. 5 tohoto dekretu nemůže být jednáním, které by porušovalo §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., jež uznává dva tzv. restituční tituly, jak je uvedeno výše. Z uvedených důvodů tak nejsou splněny podmínky pro vydání předmětné nemovitosti.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelek odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by odvolací soud řešil, v souladu s ustanovením §237 odst. 3 OSŘ, otázku zásadního právního významu. Odkázal zejména na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, v němž je uveden i právní závěr, že konfiskace podle dekretů prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na ni navazujících správních rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno. Rovněž upozornil na své rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, týkající se posuzování dovolacích důvodů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelky, ve zcela obecné rovině, namítaly, že zejména dovolací soud se nevypořádal s jejich procesní a hmotně právní argumentací. V ústavní stížnosti uvedly obšírné citace z jejich dovolání, ale nepřinesly žádné nové argumenty, které by věc posouvaly do ústavněprávní roviny. Ústavní soud musí především konstatovat, že stěžovatelky v ústavní stížnosti zcela ignorovaly podrobnou a výstižnou argumentaci i právní závěry odvolacího i dovolacího soudu. Jinými slovy, neuvedly žádná konkrétní pochybení obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jejich práva na spravedlivý proces. Zcela pominuly, že zejména odvolací soud se jejich argumenty dostatečně zabýval.
Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelek, zakotvená v ústavních předpisech. Po prostudování ústavní stížnosti a spisu sp. zn. 9 C 97/2001 Okresního soudu v Teplicích nelze než uzavřít, že obecné soudy, na základě velmi rozsáhlého dokazování, správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Jejich závěry jsou v souladu s obecným právem a ústavně konformní. Zmíněná rozhodnutí vycházejí z ustálené judikatury, odvolací soud poukázal i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 28/94 a dovolací soud vyšel m.j. i ze stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05.
V této souvislosti lze připomenout, že zcela totožnou problematiku řešil Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 28/94, kde se velmi podrobně zabýval otázkou posouzení konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., zejména ve vztahu k ustanovením §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Zde dospěl k závěru, že pokud by zákonodárce chtěl odškodňovat i případy konfiskace, kde měla být poskytnuta náhrada, která nakonec nebyla vyplacena, v tomto zákoně by to výslovně zakotvil.
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy se věcí důkladně zabývaly a správně aplikovaly příslušná ustanovení dekretu prezidenta republiky i zákona č. 87/1991 Sb. Přesvědčivě reagovaly na všechny argumenty stěžovatelek, takže pokud rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelky neztotožňují, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu