ECLI:CZ:US:2010:1.US.697.10.1
sp. zn. I. ÚS 697/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) D. J. a 2) Ing. I. K., obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem se sídlem Sokolov, Staré náměstí 67, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2009, čj. 10 Co 172/2009 - 269, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 12. 2008, čj. 15 C 416/2007 - 142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelky navrhly zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, které tím, že neshledaly dostatek naléhavého právního zájmu na určení platnosti smlouvy o převodu nemovitostí, uzavřené s EGERIUS Group, a. s., porušily jejich právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále "zákon o Ústavním soudu") a shledal, že tomu tak není.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Pokud stěžovatel takovýto mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze za takové situace ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Pokud jej však uplatní a následně je o něm rozhodnuto tak, že není přípustný, zůstává podle stěžovateli lhůta k podání ústavní stížnosti, jak proti rozhodnutí dovolacího soudu, tak proti rozhodnutím předcházejícím, zachována.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti uvedly, že ve stejné věci podaly v zákonné lhůtě dovolání k Nejvyššímu soudu ČR a žádají Ústavní soud, aby nezahajoval řízení, dokud dovolací řízení neproběhne. Jak Ústavní soud telefonicky ověřil, dovolání stěžovatelek bylo podáno dne 26. února 2010 a soudní spis dosud nebyl zaslán Nejvyššímu soudu.
Jestliže stěžovatelky podaly ústavní stížnost souběžně s dovoláním, probíhá dosud neskončené soudní řízení, v jehož rámci se mohou domáhat ochrany svých ústavně zaručených práv a svobod. Není proto důvod, aby Ústavní soud, v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i v rozporu s principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci paralelně rozhodoval. Není ani důvodu pro to, aby se svým rozhodnutím vyčkával až do vydání rozhodnutí dovolacího soudu, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu a rovněž i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne běžet, za zákonem daných podmínek, až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatelky podaly dovolání, lze soudit, že se samy domnívají, že zásah do jejich práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Lze proto uzavřít, že podání ústavní stížnosti je nyní předčasné. Na druhou stranu odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelky nepoškozuje, neboť pokud by jejich řádné dovolání neuspělo, budou moci popř. zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu