ECLI:CZ:US:2010:1.US.723.10.1
sp. zn. I. ÚS 723/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Český Caparol spol. s r. o., se sídlem Litvínovice 32, Stecherův Mlýn, 370 01 České Budějovice, zastoupeného Mgr. Lucií Benešovou, advokátkou se sídlem Holečkova 2651/84, 150 00 Praha 5, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2009 č. j. 5 Cmo 258/2009-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti výše citovanému rozhodnutí, neboť má za to, že vybočilo z mezí hlavy páté Listiny, a tak zasáhlo do jeho ústavně zaručených práv.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně v červnu roku 2005 se stěžovatel domáhal zaplacení částky 588 419,40 Kč spolu s úroky z prodlení. V dubnu roku 2008 vzal stěžovatel svou žalobu zpět, neboť žalovanou společností RENOMIX, s. r. o. byla pohledávka uhrazena. Řízení bylo proto zastaveno a zároveň bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co stěžovatel doložil krajskému soudu skutečnost, že žalovaným bylo uhrazeno až po zahájení soudního řízení, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2009 č. j. 2/41 Cm 132/2005-63 určeno, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli jakožto žalobci na nákladech řízení částku 41 080 Kč s 19% DPH. Vrchní soud v Olomouci usnesení krajského soudu změnil tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Svoje rozhodnutí vrchní soud odůvodnil tím, že k zaplacení žalobou uplatněné částky došlo sice až po podání žaloby, avšak na základě dohod ze dne 18. 10. 2005 a ze dne 27. 11. 2007, které jsou podle názoru vrchního soudu svým obsahem (i) dohodou o narovnání. Jak vrchní soud uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí "dohoda o narovnání je dvoustranným právním úkonem, ve kterém si účastníci vyřešili práva mezi nimi sporná, aniž by bylo možno určit, který z účastníků tuto situaci výlučně zavinil."
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutím vrchního soudu došlo k extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastalo v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž je obsažen prvek svévole. Odvolací soud měl vyjít při rozhodování o úhradě nákladů řízení z ust. §146 odst. 2 o. s. ř., nikoliv z ust. §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel v ústavní stížnosti formálně namítal to, že napadené rozhodnutí vybočilo z mezí hlavy páté Listiny, avšak obsahově v ústavní stížnosti předestřel svůj nesouhlas s nepřiznáním mu práva na náhradu nákladů řízení. Ústavní soud konstantně judikuje, že problematika nákladů řízení, ač se často může citelně dotknout majetkové sféry některého z účastníků řízení, není zásadně předmětem ústavní ochrany, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Výjimka je pak připuštěna v případě vadného procesního postupu, kdy je účastníku řízení odepřeno využití některého procesního práva uplatnitelného v procesu rozhodování o nákladech řízení či jestliže samotné rozhodnutí trpí tak závažnými nedostatky, že je neslučitelné s požadavky, jež Ústavní soud klade na obsah soudního rozhodnutí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 454/04, N 29/36 SbNU, str. 337).
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecný soud dospěl k závěru, který lze ústavně aprobovat. Vrchní soud svoje rozhodnutí nepřiznat žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení pečlivě odůvodnil a z hlediska ústavnosti nelze proti němu mít žádné námitky. Ze skutečnosti, že se stěžovatel se závěry obecného soudu neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení hlavy páté Listiny, neboť právo na soudní ochranu není možno interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci, jak stěžovatel předestřel v ústavní stížnosti.
Proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu