ECLI:CZ:US:2010:1.US.772.10.1
sp. zn. I. ÚS 772/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. J., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem CSc., advokátem, se sídlem Španielova 1267, 163 00 Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 11 To 105/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010*), sp. zn. 7 Tdo 1451/2009, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
__________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 13. 5. 2010
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 3. 2010, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 11 To 105/2008 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, jímž byl shledán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010*), sp. zn. 7 Tdo 1451/2009 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.
Stěžovatel za prvé tvrdí, že použití odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu nebylo v souladu se zákonem, neboť novela zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") přijatá zákonem č. 177/2008 Sb. zpřísnila podmínky pro takové odposlechy. V trestním řízení platí zásada zákazu retroaktivity a toho, že při souběhu dvou právních režimů platí pro obžalovaného ta příznivější varianta, nikoli ta nepříznivější. To, že byl důkaz získán v souladu s právní úpravou platnou v době získání důkazu, není podle stěžovatele rozhodující. Důležité je, že v době hodnocení důkazu v době průběhu dokazování před soudem I. stupně byl takový důkaz získán v rozporu s tehdy platnou právní úpravou, tudíž je pro dokazování nadále nepoužitelný.
Za druhé stěžovatel tvrdí, že zahájení trestního stíhání nesplňovalo náležitosti na takový úkon kladený. Popis skutku v zahájení trestního stíhání musí obsahovat i subjektivní stránku trestného činu tak, aby nebyly pochybnosti o naplnění základního znaku trestného činu, tedy zavinění a míry tohoto zavinění. Nemá-li zahájení trestního stíhání takové náležitosti, jde o krácení práva na obhajobu, protože obhajoba má být vedena právě ve vztahu ke stíhanému skutku. Podle stěžovatele popis skutku uvedený v zahájení trestního stíháni subjektivní stránku trestného činu, tedy zavinění ani pohnutku, neobsahuje.
Uvedení subjektivní stránky trestného činu stěžovatel postrádá též ve skutkové větě rozsudku soudu prvého stupně. Dle odvolacího soudu stěžovatel věděl, že se na realizaci trestného činu podílí společně s dalšími osobami a že každá z nich plní podle předem připraveného scénáře určité úkoly, které ve svém souhrnu vedou k dokonání trestného činu, a že realizace těchto úkolů je koordinována a že tímto způsobem předmětný čin spáchat chtěl. Z výroku, tak jak jej vynesl soud prvého stupně, však nic takového nevyplývá.
Dále stěžovatel zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů, pokud jde o existenci organizované skupiny působící ve více státech. Takovou skupinou může být pouze skupina nejméně tří pachatelů trestné činnosti - osob trestně odpovědných. Prvou osobou má být stěžovatel, druhou spoluodsouzený H., další osoby však nebyly identifikovány. Jejich úloha a trestní odpovědnost není jasná. V rozsudku by mělo být též uvedeno, jakou roli ve vztahu k organizované skupině plnil stěžovatel, jakou H. a co dělali jiní členové skupiny. Nelze jen tvrdit, že šlo o organisovanou skupinu. Stejné platí i o tom, že soud dospěl k závěru, že u této trestné činnosti šlo o různé státy. Které to byly rozsudek neříká.
Stěžovatel má za to, že došlo k porušení čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti použití odposlechů s ohledem na změnu právní úpravy, obecné soudy posoudily problematiku časové působnosti trestního řádu v souladu s ustálenou trestněprávní doktrínou (srovnej Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kolektiv: Kurs trestního práva, Trestní právo procesní, 2. přepracované vydání, Praha: C. H. BECK, 2003, str. 56-57). Nutno vycházet ze zásady, podle níž se procesní úkony v průběhu trestního řízení provádějí podle trestního řádu účinného v době, kdy je úkon prováděn. To je pro hodnocení takových úkonů směrodatné. Z těchto důvodu nelze stěžovatelův názor akceptovat.
Co se týče otázky, zda bylo proti stěžovateli řádně zahájeno trestního stíhání, je na místě připomenout, že proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání je přípustná stížnost a proti rozhodnutí o ní je dále přípustná stížnost ústavní. Stěžovatel však možnost podání takovéto ústavní stížnosti nevyužil. Stěží proto může nekorektnost zahájení trestního stíhání namítat nyní.
Ke stěžovatelovým námitkám proti dostatečnosti popisu skutku v rozsudku soudu prvého stupně Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo detailně přezkoumávat veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti jednoduchého práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele.
Stěžovatel dále zpochybnil skutkové závěry obecných soudů, pokud jde o existenci organizované skupiny působící ve více státech. Ústavní soud má nicméně za to, že s touto námitkou se obecné soudy řádně vypořádaly (viz str. 4 usnesení Nejvyššího soudu). Dle závěrů obecných soudů se vedle stěžovatele a spoluodsouzeného H. na trestné činnosti podílel blíže neidentifikovaný odesilatel balíku kokainu z Kostariky a dále kurýr D. F. Co se týče znaku působení ve více státech, v napadených rozhodnutích sice není výslovně shrnuto, o které všechny státy se má jednat, nicméně skutečnost, že skupina nepůsobila toliko v České republice, z nich lze dovodit zcela jednoznačně.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu
_________________________
*)ve znění opravného usnesení ze dne 13. 5. 2010