ECLI:CZ:US:2010:1.US.806.10.1
sp. zn. I. ÚS 806/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. března 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělské družstvo „Agroholding” se sídlem v Bernaticích, IČ 47151544, se sídlem v Bernaticích, okres Jeseník, zastoupeného JUDr. Igorem Krajčíkem, advokátem, se sídlem Horní Lipová 271, 790 63, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 č. j. 32 Cdo 4041/2008-342, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2008 č. j. 5 Cmo 208/2007-303 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2005 č. j. 19 Cm 191/98-180 ve znění opravného usnesení ze dne 8. 3. 2006 č. j. 19 Cm 191/98-210, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. 3. 2010 a doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, ve znění opravného usnesení, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 3 966 196,40 Kč spolu s úroky z prodlení a náhradou nákladů řízení. V průběhu řízení připustil soud rozšíření žaloby o za dobu soudního řízení nesplacené části jistiny, úroky, úroky z prodlení a o úroky z prodlení z úroků z prodlení (sic!). Odvoláním napadený rozsudek byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci v celém rozsahu potvrzen. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Stěžejní argumentace stěžovatele (bod A, AA, AB a AC ústavní stížnosti) se opírá o jím tvrzené průtahy v řízení, kdy dle jeho názoru nalézací soud po dobu čtyř let ve věci neučinil žádný úkon, přičemž připustil změnu žaloby o částky, s jejichž úhradou byl stěžovatel v prodlení právě v době nečinnosti soudu (pozn. jejich výši či oprávněnost stěžovatel nezpochybňuje, když pouze tvrdí, že na nečinnosti soudu nenesl žádnou vinu). Novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zavedla s účinností od 27. dubna 2006 (zákonem č. 160/2006 Sb.) nový prostředek k ochraně práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a to uplatněním nároku na náhradu škody a na zadostiučinění v příslušných řízeních, a to i v řízeních zahájených před její účinností. To znamená, že před podáním ústavní stížnosti s touto námitkou je zapotřebí nejprve využít tento nový prostředek k ochraně práva poskytnutý zákonem (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1958/08 ze dne 7. 1. 2009), což stěžovatel neučinil. Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že v rozsahu těchto námitek je třeba ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poté, co Ústavní soud posoudil zbylé argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Stěžovatelem předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva, nadto se omezují většinou na pouhá obecná konstatování (bod C a CA ústavní stížnosti) a prostý popis průběhu řízení (viz bod B ústavní stížnosti), bez bližšího odůvodnění či argumentace. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak krajský, tak zejména vrchní soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat. Stejně tak nepřípadnou shledal Ústavní soud polemiku stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v napadeném usnesení, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, neboť i Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které předestřel ve svém dovolání, a zdůvodnil, proč tyto námitky z hlediska přípustnosti dovolání neshledal právně významnými. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 358/10 ze dne 2. 3. 2010).
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu