ECLI:CZ:US:2010:1.US.83.10.1
sp. zn. I. ÚS 83/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele B. L., zastoupeného Mgr. Františkem Kelem, advokátem se sídlem Kroměříž, Kovářská 126, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.10. 2009, č.j. 57 Nc 17/2009-727, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí krajského soudu. Svoji obsáhlou ústavní stížnost opírá o následující důvody:
Citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě bylo vysloveno, že soudkyně Mgr. Daniela Teterová a soudkyně JUDr. Pavla Petříková (jakožto soudkyně Okresního soudu v Ostravě, kdy soudkyně Petříková je zastupující soudkyní soudkyně Teterové) nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodnutí věci vedené Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 36 C 264/93.
Krajský soud v Ostravě rozhodoval o námitce stěžovatele dovozující podjatost obou soudkyň již poněkolikáté. Opět uvedl, že námitky stěžovatele proti oběma soudkyním spadají do kategorie námitek ve smyslu §14 odst. 3 o. s. ř. (týkají se tedy způsobu vedení řízení). To však nejsou okolnosti vedoucí podle zákona k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí ve věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v jeho případě o námitky ve smyslu §14 odst. 3 o.s.ř. nešlo. Bránil se proti tomu, že soudkyně během řízení nezachází se všemi účastníky stejně, brání stěžovateli ve výkonu práva účastnit se soudního jednání, odmítá mu telefonicky poskytnout informace plynoucí ze spisu, manipuluje se spisem v neprospěch stěžovatele a při ústně vznesené námitce podjatosti se rozpláče.
Stěžovatel dodal, že odmítl-li se krajský soud těmito námitkami zabývat, pak nesprávně interpretuje ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř.; to je nutno vykládat tak, že vyloučen z projednávání (rozhodnutí) ve věci je nejen ten soudce, jenž je prokazatelně podjatý, ale i soudce, u něhož lze - vzhledem k jeho chování během řízení - o jeho nepodjatosti objektivně pochybovat (což ostatně plyne i z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva). Proto stěžovatel dovozuje, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i obecné ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 4 a čl. 96 Ústavy a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Ústavní soud dříve, než se může zabývat meritem věci, musí prověřit, zda jsou u ústavní stížnosti splněny podmínky a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") pro její věcné projednání.
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. Jeho naplnění znamená, že ústavní stížnost lze podat jen tehdy, jestliže stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Smysl a účel tohoto principu odráží maximu, podle níž ochrana ústavností není a z povahy věci ani nemůže být výhradně úkolem Ústavního soudu, ale jde o úkol všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecných soudů. Zmíněný princip vychází ze skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí orgánů veřejné správy. Jeho úkolem podle článku 83 Ústavy je ochrana ústavnosti, což mu umožňuje zasahovat do činnosti jiných orgánů veřejné moci jen v případě, že v jejich rozhodování zjistí porušení některých základních práv či svobod stěžovatele.
V neposlední řadě představuje princip subsidiarity i zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána; zásah Ústavního soudu je tedy možný teprve tehdy, pokud náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systémů ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí krajského soudu o námitce podjatosti, kterou uplatnil proti dvěma konkrétním soudkyním Okresního soudu v Ostravě. Toto usnesení je sice pro soud i pro účastníky řízení závazné, avšak nebrání jim, aby námitku podjatosti uplatnili později v průběhu civilního řízení soudního jako důvod opravného prostředku. Podle §16b o. s. ř. totiž rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti nejsou dotčena ustanovení §205 odst. 2 písm. a), §219a odst. 1 písm. a), §229 odst. 1 písm. e) a §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. Z toho plyne, že stěžovatel může podjatost soudce uplatnit jako důvod odvolání proti meritornímu rozhodnutí prvoinstančního soudu, jako důvod žaloby pro zmatečnost proti pravomocnému rozhodnutí prvoinstančního nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, a - konečně - že k podjatosti bude na základě přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlížet i v rámci dovolacího řízení. S ohledem na to, že rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti nemusí být otázka vyloučení soudce v civilním řízení soudním definitivně vyřešena, ale že se jí mohou obecné soudy zabývat i v rámci uvedených opravných řízení, je zřejmé, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Stejně rozhodl Ústavní soud i ve srovnatelných věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 2913/08, sp. zn. II. ÚS 558/07 a sp. zn. III. ÚS 831/09.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2010
Vojen Güttler v. r.
soudce zpravodaj