ECLI:CZ:US:2010:1.US.843.09.1
sp. zn. I. ÚS 843/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem, se sídlem Nám. 1. máje 97, 430 01 Chomutov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2007, sp. zn. 57 T 1/2007, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 5 To 85/2008, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 4. 2009, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 9. 2007, sp. zn. 57 T 1/2007 (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 5 To 85/2008 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), jímž byl rozsudek městského soudu zrušen ve výroku o trestu a stěžovatel byl nově odsouzen za citovaný trestný čin a další sbíhající se trestné činy k trestu odnětí svobody v délce 8 let a 6 měsíců.
Stěžovatel zaprvé namítá, že obecné soudy nepostupovaly v soudu s §16 odst. 1 trestního zákona (Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.). Tvrdí, že obecné soudy jej měly uznat vinným trestným činem podvodu ve znění zákona pro něj příznivějšího, tedy dle §250 odst. 1, 4 trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb.
Za druhé stěžovatel shledává porušení rovnosti stran v řízení spočívající v tom, že o konání hlavního líčení nebyli vyrozuměni všichni poškození. Z referátu k vypravení hlavního líčení městského soudu vyplývá, že u některých poškozených není vykázáno doručení předvolání k hlavnímu líčení. Obhajoba nemohla klást poškozeným otázky, ani se dotazovat na faktickou výši škody. V důkazním řízení tak nebylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností.
Z výše uvedených důvodů má stěžovatel za to, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Městský soud poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužil.
Městské státní zastupitelství v Praze sdělilo, že se s ústavní stížností napadenými rozhodnutími ztotožňuje.
Vrchní soud se ke stěžovatelovým námitkám vyjádřil. K prvé z nich, týkající se časové působnosti trestního zákona, konstatoval, že tato námitka je nedůvodná, neboť ve věci pro stěžovatele příznivější znění trestního zákona užito bylo. Pokud jde o námitku druhou, touto se v řízení zabýval a je pravdou, že někteří z osmaosmdesáti poškozených nebyli včas vyrozuměni o konání hlavního líčení, ovšem nejedná se o závažnou procesní vadu, která by mohla v posuzované věci ovlivnit správnost přezkoumávaných výroků rozsudku v neprospěch stěžovatele. Skutečnost, že všichni poškození nebyli o hlavním líčení informování s dostatečným předstihem, teoreticky mohla mít negativní dopad pouze na realizaci práva poškozených včas a řádně se připojit s nárokem na náhradu škody v trestním řízení. Lhůta k uplatnění zmíněného nároku je totiž procesní lhůtou a nelze umožnit její navráceni ani v situaci, kdy soud prvního stupně nesplnil povinnost danou mu ustanovením §198 odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") (srovnej judikát uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2001). Fakt, že někteří poškození nebyli s předstihem tří dnů vyrozuměni o prvním dni konání hlavního líčení, rozhodně neměl negativní dopad na výkon obhajoby stěžovatele. Ti poškození, kteří byli současně v pozici svědků, totiž byli u hlavního líčení osobně vyslechnuti a stěžovatel jim mohl klást dotazy, případně byla podle §211 trestního řádu přečtena jejich dřívější výpověď z přípravného řízení provedená způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu. Závěrem proto vrchní soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a), popřípadě zamítnuta podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Vrchní státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten této možnosti využil, přičemž na ústavní stížnosti trvá. V odůvodnění rozsudku vrchního soudu postrádá srovnání příslušných norem z hlediska příznivosti výsledků podle pozdějšího zákona a rozhodnutí o použití pozdějšího zákona tak v této části jeví rysy nepřezkoumatelnosti. Pokud jde o druhou námitku, stěžovatel uvedl, že zákon je norma závazná pro soudy i obžalované. Za této podmínky nelze v právním státě konstatovat, že došlo k méně závažnému porušení zákona. Pokud vada nebyla odstraněna nebo ji není možné odstranit, je namístě zrušení rozsudku.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od soudu prvého stupně předmětný spis sp. zn. 57 T 1/2007 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
Pokud jde o námitku týkající se problematiky časové působnosti trestního zákona, všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv poskytuje, nebyly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány. Stěžovatel měl totiž k dispozici možnost podat dovolání, kdy takováto námitka spadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Za situace, kdy stěžovatel ji tímto způsobem neuplatnil (Dle sdělení městského soudu stěžovatel dovolání podal, následně jej však vzal zpět, což je nutno v těchto souvislostech hodnotit shodně, jako by jej nepodal vůbec.), bylo třeba ústavní stížnost v této části považovat za nepřípustnou.
Co se týče námitky druhé, Ústavní soud se v zásadě ztotožňuje s výše citovaným vyjádřením vrchního soudu. Důvodem k zásahu Ústavního soudu nemůže být sama skutečnost, že v řízení před obecnými soudy došlo k určitému pochybení, aniž by zároveň bylo možno dospět k závěru, že toto pochybení mělo, či alespoň mohlo mít, vliv na výsledek daného řízení ve vztahu ke stěžovateli. Stěžovatel sice uvádí, že poškozeným, kteří nebyli vyrozuměni o hlavním líčení, nemohl klást otázky, nicméně jeho argumentace v tomto směru zůstala zcela obecná, kdy není zřejmé, že by na výpovědi určitých poškozených trval, ani jaké konkrétní závěry obecných soudů chtěl v rámci jejich výslechu vyvrátit. Ústavní soud má za to, že stěžovatelem uplatněná argumentace nesvědčí o existenci jakýchkoliv skutečností, které by měly být důvodem ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Nelze totiž souhlasit se stěžovatelovým názorem, že existence určité vady v řízení automaticky musí vést k závěru o porušení ústavně zaručených práv a svobod osoby, proti níž se řízení vedlo. Naopak, každý případ je nutno posuzovat individuálně, s ohledem na jeho konkrétní okolnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu