ECLI:CZ:US:2010:1.US.865.10.1
sp. zn. I. ÚS 865/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem Brno 2, Pekařská 21, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2008, čj. 24 C 1/2001 - 406, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2009, čj. 1 Co 4/2009 - 465, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů, vydaných v řízení o ochranu osobnosti. Podle jeho tvrzení označenými rozsudky bylo porušeno jeho základní právo na rovnost v důstojnosti a v právech, právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrana jeho jména, právo na ochranu zdraví, jakož i právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. K porušení uvedených základních práv mělo dojít v souvislosti s vysíláním pořadu s názvem "Stěžovatel" Českou televizí, studio Brno, ve dnech 4. až 6. 3. 1999. Pořad byl zakončen hodnocením psycholožky, která stěžovatele charakterizovala jako člověka, s nímž je těžké soužití a dá se mu přiřadit psychiatrická diagnóza ve smyslu člověka s paranoidními tendencemi či kverulanta.
O žalobě stěžovatele na ochranu osobnosti rozhodl Krajský soud v Brně, který zastavil řízení v té části, kterou stěžovatel požadoval, aby žalované České televizi byl uložen zákaz vysílat zmíněnou reportáž. Téže žalované uložil zaplatit stěžovateli částku 400.000,- Kč. V ostatních částech žalobu stěžovatele proti dalším šesti fyzickým osobám zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
O odvolání stěžovatele a České televize rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu na zaplacení částky 400.000,- Kč zamítl. V této souvislosti změnil i výrok zmíněného rozsudku o soudním poplatku tak, že se žalované povinnost zaplatit státu soudní poplatek neukládá. V ostatních výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy posoudily obsah pořadu "Stěžovatel". Předložil polemiku s právními závěry soudů obou stupňů a podrobně se vyjádřil k jednotlivým vyjádřením osob účinkujících ve zmíněném pořadu. Obecné soudy podle něj vedly vystoupení žalovaných 2. až 7. tak, aby u diváků působila jako objektivní a pravdivá tvrzení, zatímco jím předkládané důkazy takto zhodnoceny nebyly. Podle stěžovatele je zcela v souladu se zásadami demokratického právního státu, když občan používá k ochraně svých práv prostředky, které jsou mu dány platným právním řádem. Jeho podání byla oprávněná a pokud jich muselo být mnoho (neboť nebyly řešeny ve lhůtách stanovených správním řádem a většina nebyla dodnes vyřešena), nelze mu to přičítat k tíži.
Ústavní soud posoudil ústavnost obou soudních rozhodnutí z hlediska argumentů stěžovatele. Dospěl k závěru, že obecné soudy, na základě dostatečných skutkových zjištění, zhodnotily všechny provedené důkazy a učinily právní závěry, které náležitě odůvodnily. Vypořádaly se přitom i se všemi argumenty stěžovatele, které uvedl v řízení před obecnými soudy a které zopakoval v ústavní stížnosti. Obecné soudy obou stupňů neshledaly, že by došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele ze strany žalované České televize. Ostatní žalovaní svým vystoupením v předmětném televizním pořadu nijak nezasáhli do osobnostních práv stěžovatele. To, co uvedli, nebylo vůbec způsobilé zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby a pokud to způsobilé bylo, pravdivost či přiměřenost jejich hodnotících úsudků byla v řízení prokázána. Oba napadené rozsudky jsou podrobně a srozumitelně odůvodněny, takže nelze než na jejich odůvodnění odkázat.
Ve zkoumané věci se tedy jedná výlučně o aplikaci podústavního práva, která je zcela v kompetenci obecných soudů. Ve věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny, takže napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele nedošlo.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu