ECLI:CZ:US:2010:1.US.93.10.1
sp. zn. I. ÚS 93/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. K., zastoupené JUDr. Vladislavem Bujokem, advokátem, se sídlem Karola Śliwky 129/12, 733 01 Karviná - Fryštát, proti rozhodčímu nálezu ze dne 26. 10. 2009 sp. zn. 23470/09, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 1. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodčího nálezu s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Stěžovatelka ve svém podání dovozuje přípustnost ústavní stížnosti z ust. §72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), když tvrdí, že zákon jí neposkytuje žádný jiný procesní prostředek k ochraně jejího práva. Podle ust. §31 a násled. zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, je však stěžovatelka oprávněna, za podmínek tam stanovených, podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, přičemž stěžovatelkou vytýkané vady rozhodčího řízení odůvodňují přípustnost takového návrhu.
Jelikož stěžovatelka, vzhledem k výše uvedenému, nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, odmítl Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2010
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj