ECLI:CZ:US:2010:1.US.987.10.1
sp. zn. I. ÚS 987/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Františka Duchoně a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Janem Bacílkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Kladno, T. G. Masaryka 108, proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. 1 T 89/2006, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. 10 To 259/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010 sp. zn. 3 Tdo 853/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 4. 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha - východ (dále jen „okresní soud“) byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“) a trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. Proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala odvolání ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), které bylo napadeným usnesením zamítnuto. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu, který dovolání napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatelka se domnívá, že v řízení před obecnými soudy byla porušena její základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky, konkrétně pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Toto porušení stěžovatelka spatřuje v rozporu mezi skutkovým stavem zjištěným okresním soudem a skutkovým stavem, který objektivně vyplývá z provedených důkazů, kdy je podle ní tento rozpor natolik extrémní, že odsuzujícím rozsudkem okresního soudu a zamítavým usnesením krajského soudu o odvolání bylo porušeno ústavní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Nejvyšší soud pak tento postup svým rozhodnutím posvětil.
II.
Na základě obsahu ústavní stížnosti a spisu okresního soudu, který si Ústavní soud k jejímu posouzení vyžádal, dospěl Ústavní soud k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že daná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí. Jak prvostupňový, tak odvolací soud se s návrhy na doplnění dokazování, učiněnými stěžovatelkou v průběhu řízení, v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly a shledaly je nadbytečnými. Stejně tak odvolací soud zdůvodňuje, proč neshledal důvody k pochybnostem o věrohodnosti vyslýchaných svědků, přičemž Ústavnímu soudu, s ohledem na shora formulované zásady, zásadně nepřísluší vstupovat do tohoto hodnocení.
Výše předestřené podmínky, za kterých hodnocení důkazů a potažmo skutková zjištění učiněná obecnými soudy překračují hranice ústavnosti, v dané věci tedy splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v trestním řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Rovněž pak Ústavní soud neshledal důvody, pro které by uvedeným zásadám mělo odporovat rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelky, kde Ústavní soud uplatňuje restriktivnější standard přezkumu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 650/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 3/48 SbNU 25) a další rozhodnutí Ústavního soudu tam citovaná].
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 3. srpna 2010
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu