ECLI:CZ:US:2010:1.US.994.10.1
sp. zn. I. ÚS 994/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů I. V., M. Z. a L. R., společně zastoupených advokátem JUDr. Pavlem Slavíkem, AK Znojmo, se sídlem Tovární 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1247/2009 ze dne 9. 12. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu. Opírají jí zejména o následující důvody:
Nejvyšší soud zrušil napadeným rozsudkem rozhodnutí Okresního soudu Znojmo č. j. 17T 65/2007-599 z 3. 12. 2008 a Krajského soud Brno sp. zn. 5 To 159/2009 z 24. 6. 2009 a nově rozhodl sám tak, že stěžovatelé jsou vinni tím, že M. Z. a L. R. jako svědci svými podpisy stvrdili, že byli údajně osobně přítomni sepsání závěti, sepsané dne 15. 11. 2001 ve Znojmě, podle které měl veškerý majetek zůstavitele M. V., jehož celková hodnota ke dni smrti 19. 12. 2001 činila 7.457.554,- Kč připadnout manželce zůstavitele I. V., ačkoliv všem třem stěžovatelům bylo známo, že M. V. tuto závěť nepodepsal. I. V. tuto závěť následně předložila nejpozději dne 28. 3. 2002 ve Znojmě notáři v rámci probíhajícího dědického řízení v úmyslu vzbudit v rodičích zůstavitele M. a J. V. dojem, že nejsou oprávněnými účastníky tohoto řízení a získat tak pro sebe na jejich úkor i polovinu dědictví, k jehož nabytí byli jinak rodiče zůstavitele podle §474 OZ způsobilí. Nejvyšší soud právně tento skutek kvalifikoval u I. V. jako pokus trestného činu podvodu dle §8 odst. 1, §250 odst.1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále též "trestní zákon") a jako pomoc k pokusu tohoto trestného činu u M. Z. a L. R. Za to všem uložil trest odnětí svobody v trvání 2 let; I. V. tento trest podmíněně odložil na zkušební dobu 3 let a M. Z. a L. R. trest podmíněně odložil na zkušební dobu 2 let.
Stěžovatelé se dovolali čl. 90 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a poukázali na §§3 odst. 1, 250 odst. 1, 3b tr. zákona a na §§2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Co se týká (tvrzených) konkrétních pochybení soudů, stěžovatelé upozornili zejména na následující.
- Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zaměnil hodnotu majetku zůstavitele (která podle soudu činila 7. 457. 554,- Kč), byť správně šlo o rozsah společného majetku M. a I. V.; podle stěžovatelů jde sice o zjevnou nesprávnost, která však měla vliv na použití kvalifikované podstaty trestného činu podvodu v souladu s ustanovením §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona
- soudy pochybily, nepřizvaly-li znalce z medicínských oborů, kteří by posoudili v jakém psychickém i fyzickém stavu při podpisu závětí M. V. byl a zda-li tento stav mohl mít vliv na jeho podpis
- napadená rozhodnutí - podle stěžovatelů - sice posuzují M. V. a J. V. (rodiče M. V.) jako poškozené, soud a notáře jako osoby, u kterých nepřipadá jednání v omylu v úvahu, nicméně neuvádějí, jak tedy měli v omylu provést majetkovou dispozici, což je ve smyslu judikatury znak skutkové podstaty trestného činu podvodu (stěžovatelé v této souvislosti příkladmo odkazují na rozhodnuti Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 229/2004)
- poukaz soudů na jednoznačné vyvrácení pravosti podpisu revizním znaleckým posudkem ve spojení s výpověďmi svědků - toliko zainteresovaných příbuzných - je porušením ustanoveních §2 odst. 5 a §2 odst. 6 trestního řádu.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis sp. zn. 17 T 65/2007 vedený Okresním soudem ve Znojmě. Zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 7 T 65/2007, byla I. V. uznána vinnou pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, M. Z. a L. R. pak byli uznáni vinnými z pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona.
Těchto trestných činů se podle výroku (a podle skutkových zjištění) okresního soudu dopustili tím, že nejpozději dne 28. 3. 2002 předložila I. V. v rámci probíhajícího dědického řízení notáři závěť, údajně sepsanou dne 15. 11. 2001 ve Znojmě, podle které měl veškerý majetek zůstavitele M. V. - když celková hodnota nemovitého i movitého majetku manželů V. činila ke dni smrti M. V. dne 19. 12. 2001 nejméně 7.457.554,- Kč - připadnout I. V., a takto jednala v úmyslu získat pro sebe na úkor poškozených M. V. a J. V., rodičů M. V., i polovinu dědictví v hodnotě nejméně 1.864.388,50 Kč, k jehož nabytí by jinak z titulu dědění ze zákona podle §474 OZ byli způsobilí rodiče jejího manžela, kdy závěť jako údajní svědci osobně přítomní jejímu sepsání za účasti I. V. stvrdili svými podpisy Z. a R., ačkoli všem bylo známo, že M. V. tuto závěť nikdy nepodepsal.
Za to byl každému ze stěžovatelů uložen podle §250 odst. 3 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Poškození M. V. a J. V. byli podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázání s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Při rozhodování o vině a trestu stěžovatelů vycházel okresní soud zejména ze svědeckých výpovědí, jakož i ze znaleckých posudků z oboru písmoznalectví. Zohlednil rovněž závěry lékařů - hematologů posuzujících otázku vlivu leukémie (respektive její léčby) na písemný projev M. V.
Proti tomuto rozsudku podali všichni stěžovatelé odvolání.
I. V. podvodné jednání popřela. Zejména uvedla, že nesmí být jakákoli pochybnost o tom, která konkrétní osoba se dopustila trestného činu jí kladeného za vinu a že se taková osoba tohoto trestného činu dopustila úmyslně. Vzhledem k těmto, jakož i k celé řadě dalších pochybností by měl krajský soud rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo a zprostit jí obžaloby. Rovněž navrhla doplnit dokazování o znalecký posudek zohledňující případný vliv leukemie na písemný projev M. V.
M. Z. ve svém odvolání zejména namítal, že k posouzení pravosti podpisu měl být přizván znalec z oboru grafologie a z oboru medicíny, jenž by posoudil stav M. V. při podpisu závěti. M. Z. v odvolání zároveň tvrdil, že závěr okresního soudu, že soud nebo notář nejsou subjekty, které mohou být uvedeny v omyl, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Okresní soud ho rovněž neměl uznat vinným z podvodného jednání, ale toliko z příslušného stádia směřujícímu k trestnému činu podvodu.
L. R. ve svém odvolání zpochybnil závěry prvostupňového soudu o nepodepsání závěti osobně M. V., neboť jsou založeny na nesprávném znaleckém revizním posudku Kriminalistického ústavu v Praze. Podle R. nebylo potvrzeno, že se stal skutek, pro který byla podána obžaloba. Namítl rovněž, že ve skutkové větě výrokové částí prvostupňového rozsudku je skutek popsán nedostatečně a nejsou zde uvedený veškeré pojmové náležitostí nedovoleného jednání.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 To 159/2009, všechny odvolání podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl.
V odůvodnění zejména uvedl, že "[k] námitkám všech tří obžalovaných uvedeným v jejich odvoláních lze toliko konstatovat, že tyto nemají své opodstatněni. Z provedeného dokazování a ze spisového materiálu totiž vyplvá, že to byla skutečně obžalovaná, kdo v uvedené době na popsaném místě v úmyslu neoprávněně se domoci i dědických podílů ostatních dědiců předložila notáři údajnou závěť jejího zemřelého manžela, ač věděla, že tento ji nikdy nepodepsal, a že obžalovaní Z. a R. obžalované V. k tomuto poskytli pomoc tím, že svými podpisy stvrdili předmětnou závěť, ačkoliv rovněž věděli, že zemřelý V. tuto závěť nikdy vlastnoručně nepodepsal. Podle názoru odvolacího soudu ve shodě s názorem soudu I. stupně není podstatné, kdo skutečně namísto zemřelého V. předmětnou závět' podepsal. Naproti tomu podstatné ovšem je, že revizní znalecký posudek ústavu, jenž zkoumal pravost podpisu na závěti porovnáváním podpisů zemřelého V. z těsného časového období předcházejícího a následujícího dni údajného podpisu závěti, prokázal padělání podpisu zemřelého na ní, a že obžalovaní Z. a R. tuto listinu jako svědci fiktivní události podepsali, a obžalovaná V. měla celé dění kolem podepisování této údajné závěti sledovat. Za tohoto stavu ani odvolací soud neuvěřil tvrzením všech obžalovaných a naopak plně přisvědčil závěrům soudu I. stupně o jejich vině včetně zvolené právní kvalifikace, přičemž v podrobnostech lze mimo jiné odkázat též na velmi podrobné odůvodnění napadeného rozsudku, kdy toto vychází ze zásad formální logiky, když i s ním se odvolací soud plně ztotožnil."
Citované usnesení krajského soudu napadli stěžovatelé společným dovoláním. Namítali, že jednání popsané v rozhodnutích obou soudů není trestným činem, neboť absentuje subjektivní i objektivní stránka trestného činu. Podle názoru stěžovatelů (tehdy dovolatelů) totiž nelze uvést soud ani notáře v postavení soudního komisaře v omyl nejen v řízení sporných, ale i nesporných. Dovolání zpochybňuje i existenci úmyslného zavinění, zejména u I. V., která jen předala nalezenou závěť svému právnímu zástupci. V této souvislosti se vyzdvihuje, že z provedených znaleckých posudků z oboru grafologie nevyplynulo, kdo vlastně závěť podepsal. I. V. proto nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že jí muselo být známo, že M. V. tuto závěť nikdy nepodepsal. Pokud pak jde o Z. a R., není prý zřejmé, zda závěť předložená v rámci dědického řízení je totožná s tou, u jejíhož podpisu byli přítomni. Úmysl obviněné V. pak nelze dovozovat jen z toho, že by z předložení takové závěti měla majetkový prospěch. Za nedostatek pak stěžovatelé považují to, že nebylo zjištěno, kdo vlastně závěť namísto zůstavitele podepsal. Za této situace měla být podle nich aplikována zásada "in dubio pro reo".
Nejvyšší soud shledal dovolání částečně důvodným a proto rozsudkem z 9. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1247/2009 rozhodnutí okresního i krajského soudu s odkazem na §265k odst. 1 trestního řádu zrušil, přičemž podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil i další rozhodnutí na citovaná rozhodnutí okresního a krajského soudu obsahuje navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně podkladu. V souladu s ustanovením §265m odst. 1 trestního řádu rozhodl sám tak, že se stěžovatelé uznávají vinnými, že obvinění M. Z. a L. R. jako svědci svými podpisy stvrdili, že byli údajně osobně přítomní sepsání závěti sepsané dne 15. 11. 2001 ve Znojmě, podle které měl veškery majetek zůstavitele M. V., jehož celková hodnota ke dni smrti 19. 12. 2001 činila 7.457.554,- Kč, připadnout manželce zůstavitele I. V., ačkoli všem třem obviněným bylo známo, že M. V. tuto závěť nepodepsal, přičemž I. V. tuto závěť předložila nejpozději dne 28. 3. 2002 ve Znojmě notáři v rámci probíhajícího dědického řízení v úmyslu vzbudit v rodičích zůstavitele M. a J. V. dojem, že nejsou oprávněnými účastníky tohoto řízení, a získat tak pro sebe na jejich úkor i polovinu dědictví v hodnotě nejméně 1.864.388,50 Kč, k jehož nabytí byli jinak rodiče zůstavitele podle §474 občanského zákoníku způsobilí, avšak k nabytí této části dědictví obviněnou I. V. v důsledku postupu rodičů zůstavitele nedošlo. Nejvyšší soud uznal I. V. vinnou ze spáchání trestného činu podvodu ve stádiu pokusu podle §8 odst. 2, §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, za což jí uložil trest odnětí svobody podle §8 odst. 2, §250 odst. 3 trestního zákona v délce trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 let. M. Z. a L. R. uznal vinnými ze spáchání pomoci k trestnému činu podvodu ve stádiu pokusu podle §10 odst. 1 písm. c), §8 odst. 1 a §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona k trestu, za což jim uložil trest odnětí svobody v délce 2 roků podle §8 odst. 2, §10 odst. 2 a §250 odst. 3 trestního zákona, s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 roků. Podle §229 odst. 1 trestného řádu odkázal poškozené J. V. a M. V. (rodiče M. V.) s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud vyšel při svém rozhodování zcela ze skutkových zjištění prvostupňového soudu. Ve svém rozsudku se vymezil oproti rozhodnutím okresního a krajského soudu v tom směru, že není primárně rozhodné, byl-li jednáním stěžovatelů uvedení v omyl soud nebo notář, ale znak trestného činu podvodu "uvede někoho v omyl" byl naplněn zejména ve vztahu k rodičům zemřelého M. V., jímž měla být zároveň způsobena škoda. Předložením nepravé závěti chtěla (prý) V. zjevně docílit toho, aby rodiče zemřelého závěť respektovali jako projev poslední vůle a aby pod dojmem tohoto omylu neuplatňovali své dědické právo vyplývající jinak z příbuzenského vztahu k zemřelému.
Další pochybení, byť marginálního charakteru, shledal Nejvyšší soud v tom, že jednání Z. a R. posoudily soudy jako pomoc k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, ač se jednalo o pomoc toliko k pokusu tohoto trestného činu podle §10 odst. 1 písm. c), §8 odst. 1, §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona.
III.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti souhlasil se stěžovateli v tom, že v odůvodnění jeho rozhodnutí je uvedena zjevná nesprávnost, neboť došlo k záměně hodnoty majetku zůstavitele a hodnoty společného majetku M. a I. V. Toto pochybení však nemá podle Nejvyššího soudu vliv na správnost rozhodnutí, neboť pro posouzení trestné činností stěžovatelů je relevantní částka 1.864.388,50,- Kč, která je v rozsudku vyčíslena správně a představuje dědický podíl rodičů zemřelého - poškozených.
Nejvyšší soud - pokud jde o polemiku, že podpis M. V. na závětí není jeho podpisem - zrekapituloval svoje závěry, z nichž vycházel v rámci odůvodnění rozsudku (šlo o 3 znalecké posudky a o výpovědi svědků M. a J. V.). Rekapitulací svého odůvodnění se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatelů týkající se podstatného znaku trestného činu podvodu, a to "uvedení omyl". V této souvislosti pak Nejvyšší soud dodal, že majetková dispozice provedená v omylu spočívala v tom, že by rodiče zesnulého v důsledku omylu vyvolaného stěžovateli neuplatnili svůj zákonný nárok na dědický podíl po zemřelém synovi.
Nejvyšší soud uzavřel tak, že ústavní stížnost stěžovatelů považuje za zjevně neopodstatněnou a souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelka I. V. se cestou svého advokáta JUDr. S. vyjádřila dopisem došlým Ústavnímu soud dne 17. 5. 2010 tak, že pro psychickou zátěž způsobenou úmrtím manžela nechala lhůtu k vyjádření k možností upustit od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu marně uplynout. Prosí však Ústavní soud, aby byly zejména znovu zváženy všechny důkazy odůvodňující skutečnost, že podpis zemřelého na závěti je pravý a že je ze závažných důvodů jiný, než jeho ostatní podpisy. Zejména by prý měl být vzat v úvahu vliv paliativních medikamentů na podpis zemřelého na závětí, když tyto léky mohly ovlivnit právě podpis na závěti.
Stěžovatelé ve své replice k vyjádření Nejvyššího soudu zejména uvedli, že "zjevná nesprávnost" spočívající v záměně hodnoty majetku zůstavitele a hodnoty majetku manželů V. znamená mj. porušení zásady totožnosti skutku; nelze jí napravit odkazem na odůvodnění, neboť závazný je toliko výrok rozhodnutí, nikoli odůvodnění rozhodnutí. Dále stěžovatelé ve své replice opětovně zpochybnili výklad pojmu "majetková dispozice", tak jak ho chápe Nejvyšší soud a zevrubně zopakovali svoji argumentaci, již použili jak v řízení před obecnými soudy, tak v ústavní stížností samotné. K případnému upuštění od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se nevyjádřili.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry Nejvyšší soud v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětného rozhodnutí. Za daného stavu věci není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům (tedy i Nejvyššímu soudu), jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Nejvyšší soud - podle mínění Ústavního soudu - postupoval ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná základní práva stěžovatelů neporušil; naopak jistá pochybení prvostupňového a odvolacího soudu zcela dostatečně a správně napravil. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatelů na obhajobu a Největší soud za použití skutkových zjištění prvostupňového soudu svoje rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnil. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovatelům řádně prokázána vina ani že by jim nebyl uložen přiměřený trest.
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelé z velké části jen opakují námitky, které již uváděli ve svém odvolání a v dovolání; to se týká zejména možností vlivu leukemie (resp. její léčby) na schopnost psaní a na podpis M. V. Zde lze odkázat na zmíněný revizní posudek, zvláště č.l. 569 a na lékařskou zprávu na č.l. 462 - 463]. S tím se však obecné soudy - zvláště Nejvyšší soud - řádným způsobem vypořádaly. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
Ke konkrétním námitkám stěžovatelů v ústavní stížnosti obsaženým pak Ústavní soud odkazuje na velmi podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, ze kterého skutkově vyšel i Nejvyšší soud. Zcela správné jsou v této souvislosti i závěry Nejvyššího soudu, které uvedl ve vyjádření k ústavní stížnosti; proto na ně lze pro stručnost přiměřeně odkázat. Pokud pak stěžovatelé ve své replice k vyjádření Nejvyššího soudu dovozovali, že se tento soud dopustil výše uvedenou záměnou hodnoty majetku zůstavitele a hodnoty majetku manželů V. porušení zásady totožnosti skutku, pak se zjevně mýlí. Zde se lze dovolat obecně uznávané odborné literatury, podle níž se teorie trestního práva procesního dlouhodobě shoduje na tom, že totožnost skutku podrží byť i jen částečná totožnost jednání nebo byť jen částečná totožnost následku (srov. k tomu Jelínek, J. a kol. TRESTNÍ PRÁVO PROCESNÍ, EUROLEX BOHEMIA, Praha, 3. vyd., 2003, s. 421). Obdobně argumentoval Ústavní soud i ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 154/10.
Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soud je logické, jasné, přesvědčivé, nemá povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním nižších soudů - z nichž vyšel - a z něho vyvozenými právními závěry není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv či svobod stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu