ECLI:CZ:US:2010:2.US.1039.10.1
sp. zn. II. ÚS 1039/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného Mgr. Janem Bažantem, advokátem se sídlem Zahradní 767, Kosmonosy, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.1.2010 č. j. 1 To 226/2009-516, spojené a s návrhem na zrušení části ustanovení §143 odst. 1 trestního řádu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal proti výše uvedenému rozhodnutí obecného soudu ústavní stížnost, neboť v něm spatřuje porušení svých základních práv a svobod zakotvených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 7. 2009 č. j. 1 T 41/2008-485 bylo rozhodnuto, že odsouzený stěžovatel je povinen podle §155 odst. 1, §152 odst. 1 písm. b) tr. ř. nahradit státu částku 129.952, 50, - Kč.
Napadeným usnesením vrchní soud zamítl stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení krajského soudu jako opožděnou, neboť byla předána pracovníku Věznice Valdice až dne 21.7.2009 a poslední den lhůty připadl na 20.7.2009.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v pátek 17.7.2009 dostal usnesení krajského soudu, v sobotu sepsal stížnost a hned v pondělí 20.7.2009 ji dal pracovníku věznice ("poštovnímu, co chodí s poštou"). Současně stěžovatel navrhl zrušit §143 odst. 1 tr. ř. v části: "a to do tří dnů od oznámení usnesení", neboť lhůta dle napadeného ustanovení "je krátká, resp. nedostatečně dlouhá na to, aby nedocházelo k případům porušování procesních práv odsouzených osob, které obdrží ve vězení rozhodnutí od středy do pátku, kdy konec lhůty pro podání opravného prostředku připadá obvykle na pondělí, a to zvláště v situaci, kdy poměry ve vězeních přirozeně vylučují, aby si odsouzení sami odnášeli psaní na poštu a měli tak osud zásilky ve svých rukou až do okamžiku předání k poštovní přepravě držiteli poštovní licence, kterému předává psaní za vězně anonymní personál vězení."
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení, Vrchní soud v Praze. Uvedl, že v těch případech, kdy stížnost podává odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody, vždy posuzuje okamžik podání ve smyslu ustanovení §60 odst. 4 písm. d) tr. ř., které stanoví, že lhůta (pro podání stížnosti) je zachována též tehdy, jestliže podání bylo ve lhůtě učiněno u ředitele nápravného zařízení, kde je stěžovatel ve výkonu trestu. Jelikož je fakticky neuskutečnitelné, aby tato podání přijímal ředitel, je tato pravomoc delegována na pracovníky věznice, kteří jsou vždy povinni převzetí zásilky vyznačit razítkem s aktuálním datem na obálku podání. Pokud tedy vrchní soud v napadeném usnesení odkázal při určování okamžiku podání na "razítko na obálce na č.l. 486", měl tím na mysli právě vyznačení převzetí podání stížnosti personálem věznice, nikoliv razítko držitele poštovní licence s vyznačením data převzetí k přepravě. Vrchní soud nemá důvod správnost data převzetí pracovníky věznice zpochybňovat a považuje tvrzení stěžovatele za ryze účelová, a to ve snaze napravit zmeškání lhůty k podání stížnosti ex post.
Vyjádření Vrchního soudu v Praze k ústavní stížnosti bylo zasláno stěžovateli k replice.
Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Na základě takto vymezeného rozsahu přezkumu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele podle ust. §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu jako opožděnou. Dle §143 odst. 1 tr. řádu se stížnost podává u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení.
V projednávané věci vrchní soud vycházel při posouzení včasnosti podání stížnosti z razítka na obálce č. l. 486 "21. 07. 2009", dle vrchního soudu činěné personálem věznice. Stěžovatel však v ústavní stížnosti tvrdí, že razítko neodpovídá reálnému okamžiku, kdy předal stížnost personálu věznice; dle jeho slov měl stížnost předat již dne 20. 7 .2009, což by znamenalo podání stížnosti v zákonem stanovené lhůtě.
K napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze Ústavní soud konstatuje, že soud vycházel z listin založených v příslušném trestním spisu (obálka z prezentačním razítkem), přičemž v době svého rozhodování soud neměl důvod nikterak pochybovat o správnosti tam uvedených údajů. Vrchní soud své rozhodnutí řádným způsobem odůvodnil a Ústavní soud nemá důvodu považovat jeho rozhodnutí za odporující čl. 36 Listiny, jak tvrdí v ústavní stížnosti stěžovatel.
Co se týká argumentace stěžovatele ohledně postupu pracovníků věznice, k tomu je třeba uvést, že pravidla pro přijímání a odesílání korespondence z výkonu trestu odnětí svobody upravuje obecně jednak zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a změně souvisejících zákonů (§17) a podrobněji pak vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, jakož i pravidla přijímání korespondence, vydaná Generálním ředitelstvím Vězeňské služby.
Dle §24 odst. 5 citované vyhlášky "korespondenci, v níž odsouzený podává opravný prostředek ve smyslu právních předpisů a Vězeňské službě je tato skutečnost známa, opatří pověřený zaměstnanec Vězeňské služby prezentačním razítkem věznice a datem, kdy bylo takové podání učiněno. Na žádost odsouzeného mu pověřený zaměstnanec Vězeňské služby potvrdí převzetí takového podání s uvedením data převzetí." Podle §24 odst. 6 se v evidenční kartě korespondence odsouzeného eviduje veškerá korespondence uvedená v §26 odst. 1 zákona; ostatní korespondence se eviduje pouze v případě, že je zasílána doporučeně.
Ústavní soud neshledal důvod z pouhého tvrzení stěžovatele dovozovat, že evidence jeho korespondence byla pracovníky Vězeňské služby účelově měněna v jeho neprospěch, nebo nedbalostí některého z pracovníků byla písemnost zaevidována s nesprávným datem podání. Stěžovatel v ústavní stížnosti nijak neprokázal svá tvrzení ohledně data podání stížnosti, i když z citované vyhlášky o řádu výkonu trestu odnětí svobody mu plyne právo požadovat po pracovníkovi Vězeňské služby potvrzení o převzetí zásilky s uvedením data jejího převzetí (§24 odst. 5 věta druhá). Stěžovatel žádný takový doklad k ústavní stížnosti nepřiložil, tudíž má Ústavní soud za to, že jím ani nedisponuje, resp. že si jej při odevzdávání písemnosti pověřenému pracovníkovi ani nevyžádal.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud konstatuje, že k namítanému porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces postupem Vrchního soudu v Praze nedošlo a není tedy ani dán důvod pro zrušení napadeného usnesení. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Jestliže tedy bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání nezpůsobilá, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu nežádoucně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění -nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Z uvedeného důvodu byl rovněž návrh na částečné zrušení ustanovení §143 odst. 1 trestního řádu odmítnut /§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu/.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu