ECLI:CZ:US:2010:2.US.108.09.1
sp. zn. II. ÚS 108/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Š. a E. M., zastoupených JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Sokolská tř. 22, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 11. 2008 ve věci sp. zn. 32 Cdo 3597/2008 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2007 ve věci sp. zn. 51 Co 277/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 9. 2002 (ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 6. 4. 2005) ve věci sp. zn. 40 C 99/98 uložil stěžovatelům jako žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobkyni částku 1.697.097,- Kč s příslušenstvím, přičemž plněním jedním ze žalovaných měla povinnost druhého z nich zaniknout; nalézací soud současně zamítl žalobu ve vztahu k žalovaným 3) a 4). Proti rozsudku soudu první instance podali odvolání žalobkyně i stěžovatelé. Žalobkyně své odvolání směřovala proti zamítavému výroku vůči žalovaným 3) a 4) v rozsahu částky 557.013,- Kč s příslušenstvím; stěžovatelé napadli odvoláním rozsudkem prvostupňového soudu jak v části, v níž jim bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 1.697.097,- Kč s příslušenstvím, tak v rozsahu zamítnutí žaloby vůči žalovaným 3) a 4).
O části odvolání, ve které se stěžovatelé odvolávali proti zamítavému výroku ve vztahu k žalovaným 3) a 4), rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 7. 2007 ve věci sp. zn. 15 Co 422/2005 tak, že jej pro subjektivní nepřípustnost stěžovatelů odmítl (přičemž o zbývající části jejich odvolání v době podání ústavní stížnosti zatím nerozhodl). Rubrikovaným usnesením potom odvolací soud (na základě návrhu žalobkyně na částečné zpětvzetí žaloby) rozsudek soudu první instance ve vztahu k žalovaným 3) a 4) zrušil a řízení ve vztahu k žalovaným 3) a 4) co do částky 1.140.084,- Kč s příslušenstvím zastavil, aniž se pro nadbytečnost zabýval důvody nesouhlasu stěžovatelů se zpětvzetím žaloby. Dovolání stěžovatelů bylo pro subjektivní nepřípustnost napadeným usnesením odmítnuto.
Stěžovatelé se domnívají, že odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval jejich nesouhlasem s částečným zpětvzetím žaloby, přičemž jejich stanovisko k tomuto zpětvzetí vůbec nezjišťoval. Stěžovatelé mají za to, že částečným zrušením rozsudku nalézacího soudu a částečným zastevním řízení vůči zbývajícím žalovaným se mění podstatným způsobem jejich procesní postavení účastníků řízení. Pro stěžovatele je totiž důležité, zda jsou předmětným plněním zavázáni společně se zbývajícími žalovanými. Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že odvolací soud byl povinen zjišťovat, jaké stanovisko stěžovatelé ke zpětvzetí žaloby zaujali, a to i v případě, že společenství žalovaných je společenstvím samostatným ve smyslu ustanovení §91 odst. 1 občanského soudního řádu; ustanovení §222a odst. 2 občanského soudního řádu totiž nečiní výjimky z nutnosti získání souhlasu žalovaných v případě samostatného společenství. Stěžovatelé přitom vyjadřují podezření, že krajský soud použil na daný případ nesprávné ustanovení zákona a nebyl pro dané rozhodnutí vůbec příslušný. Jestliže totiž odvolací soud dospěl k závěru, že suspenzivní účinek odvolání ohledně nároku, v němž byla žaloba vzata zpět, nenastal, potom nastal dle stěžovatelů stav, jako by odvolání podáno nebylo a v případě, že byl návrh vzat zpět po rozhodnutí soudu první instance v odvolací lhůtě, měl o zpětvzetí návrhu rozhodovat soud nalézací. Rozhodoval-li by přitom o zpětvzetí okresní soud, bylo by proti jeho rozhodnutí možné odvolání; v důsledku postupu odvolacího soudu byli proto stěžovatelé zbaveni možnosti využít proti danému rozhodnutí opravného prostředku. Stěžovatelé jsou tedy toho mínění, že v jejich případě bylo dovolání objektivně i subjektivně přípustné.
Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny formální náležitosti, tedy zda je ústavní stížnost přípustná, respektive zda byla podána v zákonné lhůtě osobami k tomu oprávněnými.
Stěžovatelé podali proti napadenému usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví identifikovaným usnesením odmítl pro jeho subjektivní nepřípustnost. Jelikož se ale jednalo o dovolání objektivně přípustné dle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád: Komentář, II. díl, 7. vydání, C. H. Beck, 2006, s. 1254), je lhůta pro projednání ústavní stížnosti zachována ve vztahu k napadeným usnesením dovolacího i odvolacího soudu (srov. a contrario např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2008 ve věci sp. zn. III. ÚS 3020/07). V projednávané věci navíc nemohli stěžovatelé podat ani žalobu pro zmatečnost, kterážto by v daném kontextu ve světle závěrů vyjádřených v usnesení Nevyššího soudu ze dne 22. 4. 2003 ve věci sp. zn. 21 Cdo 2179/2002 nebyla přípustná (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád: Komentář, II. díl, 7. vydání, C. H. Beck, 2006, s. 1208).
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná, podaná v zákonné lhůtě oprávněnými osobami, není však důvodná.
Podstata projednávaného podání spočívá v tvrzení stěžovatelů, že odvolací soud porušil jejich právo na spravedlivý proces, neboť a) rozhodoval o návrhu žalobkyně o zpětvzetí části žaloby, přestože o tomto návrhu měl rozhodovat soud nalézací a b) při rozhodování o návrhu na částečné zpětvzetí žaloby nezjišťoval stanovisko stěžovatelů ve smyslu ustanovení §222a odst. 2 občanského soudního řádu, přestože stěžovatelé měli vážné důvody, proč s částečným zpětvzetím žaloby nesouhlasit, pramenící ze solidárního charakteru žalobou nárokovaného závazku (finančního plnění). Stěžovatelé se mimoto domnívají, že Nejvyšší soud jejich dovolání nedůvodně odmítl z důvodu subjektivní nepřípustnosti.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V posuzované věci proto Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda odvolací soud správně aplikoval ustanovení §222a občanského soudního řádu, nýbrž zda svým postupem neporušil právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Dospěl přitom k závěru, že se tak nestalo.
Ústavní soud totiž vychází ze skutečnosti, že odvolacím soudem zrušená část rozsudku nalézacího soudu a částečné zastavení řízení se týkalo toliko procesních poměrů mezi žalobkyní a žalovanými 3) a 4). Napadeným usnesením odvolacího soudu - byť by k danému rozhodnutí nebyl odvolací soud hypoteticky ani příslušný - tak nemohlo být z níže uvedených důvodů zasaženo žádné základní právo stěžovatelů.
Obdobně jako v předchozí ústavní stížnosti stěžovatelů projednávané Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 2617/07 vychází Ústavní soud z toho, že všichni čtyři žalovaní vystupovali v projednávané věci v postavení samostatných účastníků řízení. Faktickým vystoupením dvou zbývajících žalovaných z řízení na základě procesního úkonu žalobkyně, jež jako dominus litis mj. ovlivňuje i personální okruh žalovaných, proto nemohli být stěžovatelé zkráceni na svých procesních právech. Skutečnost, že mají stěžovatelé v tomto ohledu opačný názor, přitom nemůže mít význam pro posouzení opodstatněnosti jejich ústavní stížnosti.
Rozhodl-li tedy odvolací soud po podání žalobkynina odvolání o částečném zpětvzetí žaloby dle ustanovení §222a odst. 1 občanského soudního řádu (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád: Komentář, II. díl, 7. vydání, C. H. Beck, 2006, s. 1180), jež se týkalo výlučně části řízení ve vztahu ke zbývajícím dvěma žalovaným, nemohlo toto rozhodnutí vyvolat ve sféře stěžovatelů žádné ústavněprávně relevantní konsekvence.
Z tohoto důvodu není relevantní ani otázka, zda odvolací soud neporušil ustanovení §222a odst. 2 občanského soudního řádu, je nicméně na místě připomenout, že odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení srozumitelně a ústavně konformně vysvětlil, proč stanovisko stěžovatelů nebylo v projednávané věci nutné zjišťovat.
Nad rámec řečeného Ústavní soud uvádí, že napadeným usnesením odvolacího soudu nemohla být zasažena práva stěžovatelů nejen v rovině procesní, ale ani v rovině hmotné. Stěžovatelé totiž jako členové sdružení fyzických osob ve smyslu ustanovení §829 a násl. občanského zákoníku budou mít po případné plné moci rozsudku vůči zbývajícím dvěma žalovaným regresní nárok (srov. Švestka, J. Spáčil, J., Škárová, M. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník II. §460-880. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2008, s. 2160). V konečném důsledku tak nemůže napadené usnesení krajského soudu představovat pro stěžovatele jimi tvrzenou újmu.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu