ECLI:CZ:US:2010:2.US.1146.09.2
sp. zn. II. ÚS 1146/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti společnosti TAGORA company s. r. o., sídlem Karlovy Vary, Modenská 101/19, zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem Praha 6, Bělohorská 163/185, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2009 ve věci sp. zn. 61 Co 103/2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedenému usnesení, kterým měla být porušena ustanovení čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 90 Ústavy a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni byl změněn výrok o náhradě nákladů řízení rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ve věci sp. zn. 15 C 215/2008 tak, že stěžovatelce (žalobkyni) byla uložena povinnost zaplatit žalované částku 23.606,- Kč. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že soud nalézací chybně aplikoval ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť bylo namístě použít ustanovení §146 odst. 2 téhož zákona, jelikož žalovaná zavinila zpětvzetí žaloby v částce 300.000,- Kč, zatímco stěžovatelka v částce 700.000,- Kč.
Stěžovatelka se s uvedeným právním názorem odvolacího soudu neztotožňuje; připomíná, že předmětná žaloba byla podána důvodně, neboť žalovaná po podání žaloby uspokojila její žalobní požadavek. Otázka, zda měla žalovaná k takovému plnění z hlediska hmotného práva právní povinnost, přitom není dle stěžovatelky relevantní. Porušení svých základních práv proto spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že se odvolací soud vůbec nevypořádal se skutečností, že žalobní návrh byl co do částky 700.000,- Kč (představující smluvní pokutu) vzat zpět poté, co žalovaná splnila svou primární povinnost.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatelů. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, str. 189 a násl., usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).
V projednávané věci nicméně Ústavní soud neshledává, že by napadené rozhodnutí představovalo extrémní rozpor s principem spravedlnosti, stejně jako nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo nějaké (nejen stěžovatelkou uvedené) základní právo či svoboda.
Podstatou posuzované ústavní stížnosti je otázka, zda odvolací soud správně aplikoval (resp. interpretoval) ustanovení občanského soudního řádu upravující náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka tedy předkládá Ústavnímu soudu k posouzení otázku správnosti nákladového výroku obecného soudu, čímž zjevně přehlíží skutečnost, že správnost není referenčním kritériem důvodnosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem. Argumentační báze stěžovatelčina podání, jež je fakticky prosta jakékoli ústavněprávní argumentace, tak zařazuje její návrh do kategorie ústavních stížností zjevně neopodstatněných.
Nad tento rozhodný rámec je třeba poznamenat, že napadené usnesení obstojí i prizmatem práva podústavního. Vzala-li stěžovatelka zpět žalobu i co do částky 700.000,- Kč, není možno bez dalšího tvrdit, že i v této části byla žaloba vzata zpět pro chování žalované. Smluvní pokuta má sice zjevně akcesorickou povahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 32 Odo 1249/2006), z této skutečnosti však nelze automaticky dovodit, že k částečnému zpětvzetí žaloby došlo v plném jeho rozsahu pro chování žalované. Existenční závislost smluvní pokuty na primárním závazkovém vztahu tedy nezakládá sama o sobě platnost tohoto zajišťovacího institutu, respektive nezakládá bez dalšího důvodnost z něj se odvíjející žalované částky. Nebylo-li proto v řízení postaveno najisto, že smluvní pokuta byla mezi účastníky řízení sjednána platně, není nevyhnutelně namístě - toliko z důvodu akcesorické povahy smluvní pokuty - závěr, že by byla žaloba stěžovatelkou vzata zpět i do částky 700.000,- Kč jen a pouze pro chování žalované. Předestřený závěr se potom musí konsekventně promítnout do výroku o náhradě nákladů řízení, jak se stalo i v posuzované věci.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud uzavírá, že právní názor odvolacího soudu učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které Krajský soud v Plzni v napadeném usnesení učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu