ECLI:CZ:US:2010:2.US.1182.10.1
sp. zn. II. ÚS 1182/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem V Jámě 1, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2010 č. j. 64 Co 572/2009-321, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1, čl. 6 odst. 2, čl. 18 odst. 1, čl. 23 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. února 2010 č. j. 64 Co 572/2009-321, v řízení o zvýšení výživného, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. června 2009 č. j. 50 P 93/2007-290 pouze tak, že výživné otci (stěžovateli) nyní již zletilé dcery (žalobkyně) stanovil od 1. září 2005 částkou 8.000,- Kč měsíčně a od 1. září 2008 částkou 10.000,- Kč měsíčně (tzn. že stanovené výživné oproti rozhodnutí soudu prvního stupně snížil o 4.000,- Kč, resp. 3.000,- Kč měsíčně) s tím, že nedoplatek na výživném po dobu 1. září 2009 do 31. ledna 2010 v celkové výši 352.000,- Kč je otec povinen zaplatit ve čtyřech čtvrtletních splátkách. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze srovnání poměrů, které existovaly na straně zletilé dcery i obou rodičů v době rozhodné pro vyhlášení rozsudku. Novou vyživovací povinnost (podle poslední úpravy výživného z roku 2001 otec platil 2.000,- Kč měsíčně) odůvodnily soudy nárůstem odůvodněných potřeb dcery v souvislosti se zahájením studia na vysoké škole v USA, jakož i změnou příjmových poměrů (výrazným zvýšením příjmů z podnikání) zejména na straně otce. Příjmy otce byly zjištěny z daňových přiznání obchodních společností, v nichž je jediným společníkem. Ve výši výživného byl přitom zohledněn nejen povinný podíl matky na plnění vyživovací povinnosti, ale též specifické aspekty posuzované věci spočívající v tom, že otec neměl možnost rozhodovat o podstatných věcech týkajících se své dcery a ovlivnit rozhodnutí matky přestěhovat se s tehdy nezletilým dítětem do ciziny. Odvolací soud uzavřel, že výživné tak i po zvýšení představuje částku, která jen zčásti pokrývá nezbytné potřeby dcery.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv, která se týkají zejména práva na spravedlivý proces, zákazu diskriminace a práv vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte (jako např. zabezpečení zachování života a rozvoje dítěte, společná odpovědnost rodičů za výchovu a vývoj dítěte atd.). Stěžovatel v prvé řadě namítá, že rozhodnutí je pro něj zcela likvidační a nevychází z objektivních důkazů. Podle názoru stěžovatele soudy nezjistily jeho skutečný příjem, oprávněné potřeby dcery a tomu odpovídající náklady. Soudy rovněž opomenuly, že rodičovskou odpovědnost tvoří nejen povinnosti (placení výživného), ale i práva (styk s dítětem). V daném případě to byla matka dítěte, která tím, že se odstěhovala do ciziny, znemožnila otci vykonávat rodičovskou odpovědnost a využívat rodičovská práva.
III.
4. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 5 příslušný spis.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a stěžovatel si to uvědomuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě a Úmluvě o právech dítěte, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Stěžovatel, přestože v ústavní stížnosti cituje celou řadu ustanovení, která měla být v jeho případě porušena, v zásadě pouze zpochybňuje skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry. Jakkoliv se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv vyplývajících z Listiny, Úmluvy resp. Úmluvy o právech dítěte, jedná se v podstatě o polemiku se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
7. Stěžovatel konkrétně namítal, že obecné soudy při rozhodování ve sporu nevycházely z objektivních důkazů. Ústavní soud z vyžádaného spisu ověřil, že průběh řízení, jakož i provedené dokazování probíhalo standardním způsobem, přičemž skutkové závěry z provedených důkazů a z nich vyvozené právní hodnocení je v souladu se zásadami obsaženými v hlavě páté Listiny. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotil. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.
8. Soudy vycházely při hodnocení majetkových poměrů stěžovatele zejména z daňových přiznání právnických osob, jejichž jediným jednatelem a společníkem je právě stěžovatel. Rovněž tak byly v řízení řádně zjišťovány potřeby dcery a s nimi související náklady (jednalo se především o náklady na školní docházku a zdravotní pomůcky). S ohledem na tyto okolnosti jsou závěry obecných soudů přesvědčivé a nepostrádají logiku. V rozhodnutí odvolacího soudu byla také zohledněna skutečnost, že stěžovatel neměl možnost podílet se na výchově dcery a z tohoto důvodu bylo také výživné oproti rozhodnutí soudu prvního stupně sníženo. Ústavní soud proto neshledal v dané věci porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy ani porušení zákazu diskriminace ve smyslu čl. 3 Listiny, jak namítá stěžovatel.
9. Pokud stěžovatel namítal, že došlo k porušení práv vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte, nemají tyto námitky relevanci. Zmiňovaná Úmluva o právech dítěte upravuje především práva dítěte a nelze z ní tedy explicitně vyvozovat práva, která se týkají rodičů. Pokud se přesto např. v čl. 18 Úmluvy o právech dítěte hovoří o odpovědnosti rodičů za výchovu a vývoj dítěte, nelze toto ustanovení vztahovat na posuzovaný případ. Řízení o zvýšení výživného slouží v prvé řadě k tomu, aby byly zabezpečeny oprávněné potřeby dítěte. Otázky podílení se rodičů na výchově dítěte toto řízení neřeší. Proto i odkaz stěžovatele na toto ustanovení nemá s projednávanou věcí souvislost.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 5. 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu