ECLI:CZ:US:2010:2.US.122.10.1
sp. zn. II. ÚS 122/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti A. T. I., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009 sp. zn. 4 T 4/2009 ve spojení s blíže neoznačeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 1. 2010, se stěžovatelka domáhá ve prospěch svého syna T. T., pravomocně odsouzeného na doživotí, zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (ve spojení s blíže neoznačeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009), jímž bylo rozhodováno o vině a trestu T. T. Domáhá se ochrany jeho práv před nezákonným a falešným obviněním, založeném na vynuceném nepravdivém svědectví, přičemž poukazuje na nezákonné kriminální pronásledování nevinných občanů na základě jejich národnosti. Navrhuje, aby Ústavní soud přehodnotil daný případ z hlediska zabezpečení dodržení základních zásad trestního řízení a zavázal orgány veřejné moci obnovit sociální a ekonomické postavení T. T. na jeho bývalou úroveň.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pouze v takovém případě se jí může zabývat i po stránce věcné.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) se při své činnosti musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a kompetence. Rámec, stanovený těmito předpisy, nemůže překračovat.
Podle čl. 88 odst. 1 Ústavy zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Tímto předpisem je zákon o Ústavním soudu, podle jehož ustanovení
§72 odst. 1 písm. a) je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka ji uplatňuje výlučně ve vztahu k právnímu postavení svého syna T. T., pravomocně odsouzeného k trestu odnětí svobody na doživotí. Jako matka jmenovaného je bezpochyby osobou oprávněnou podat v jeho prospěch odvolání (srov. §247 odst. 2 tr.ř.). Toto její oprávnění dané trestním řádem však nelze vztahovat na podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že česká právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná tzv. actio popularis, a proto striktně vychází z toho, že stěžovatel musí být účastníkem (stranou) napadeného řízení. V daném případě však stěžovatelka stranou řízení, v němž byl vydán odsuzující rozsudek, zjevně nebyla a nelze ani tvrdit, že v něm bylo rozhodováno o jejích základních právech a svobodách. Není tudíž aktivně legitimována k podání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost podává osoba zjevně k tomu neoprávněná, Ústavnímu soudu nezbylo, než ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Ústavní soud nepřehlédl, že ústavní stížnost trpí i dalšími formálními a obsahovými nedostatky, a že stěžovatelka není zastoupena advokátem. K odstranění zmiňovaných vad však Ústavní soud stěžovatelku nevyzýval, neboť ani jejich náprava by nemohla nic změnit na tom, že ústavní stížnost není z důvodů shora uvedených přijatelná k meritornímu projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2010
Stanislav Balík
soudce zpravodaj