ECLI:CZ:US:2010:2.US.1227.10.1
sp. zn. II. ÚS 1227/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. května 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti B. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem, se sídlem Králodvorská 16, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. 6 Tdo 1545/2009, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2009 sp. zn. 9 To 151/2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 2. 2009 sp. zn. 6 T 190/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 2 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 2. 2009 sp. zn. 6 T 190/2007 byl stěžovatel, v bodech 7-12 společně s MUDr. L. U., uznán vinným ze spáchání trestného činu pojistného podvodu dle ust. §250a odst. 1 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "TZ"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 200 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2009 sp. zn. 9 To 151/2009 podle ust. §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TŘ") jako nedůvodné zamítnuto. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. 6 Tdo 1545/2009 podle ust. §265i odst. 1 písm. e) TŘ jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předestřel zcela totožnou argumentaci jako v řízení před obecnými soudy, zejm. v řízení dovolacím (v podrobnostech viz usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel v ústavní stížnosti dále předložil novou argumentaci stran nezákonného získání důkazů, když k vyžádání jeho zdravotnické dokumentace nebyl udělen jeho souhlas ani souhlas soudce (viz ust. §8 odst. 5 TŘ). Ústavní soud k tomu konstatuje, že stěžovatel tuto námitku mohl uplatnit kdykoli v rámci trestního řízení, což však neučinil. Protože nova nejsou v řízení o ústavní stížnosti zásadně přípustná, Ústavní soud se dále touto námitkou nezabýval.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti (které jsou zcela totožné, jako argumenty přednesené v řízení před obecnými soudy!) a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a obsahem spisu sp. zn. 6 T 190/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, tedy kvalifikovaly jednání stěžovatele ve smyslu ust. §250a TZ jako pojistný podvod. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Naopak, zvláště rozhodnutí obvodního soudu je v intencích závazných právních názorů odvolacího soudu (vyjádřených v usnesení ze dne 4. 11. 2008 sp. zn. 9 To 424/2008) pečlivě vyargumentováno, rozhodnutí městského soudu pak přesvědčivě odpovídá na všechny námitky stěžovatele. Obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, a proto Ústavní soud nevidí důvod k zásahu. Ústavní soud dodává, že sám neúspěch ve věci neznamená porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož porušení v ústavní stížnosti namítá. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Spravedlivý proces, je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial".
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu