ECLI:CZ:US:2010:2.US.1242.10.1
sp. zn. II. ÚS 1242/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky A. H., zastoupené Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 32, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2010 č. j. 27 Co 29/2010-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 4. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala s odkazem na údajné porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Namítala, že Krajský soud v Praze jako odvolací soud nesplnil svoji elementární povinnost, když k jejím námitkám neprovedl přezkum rozhodnutí nalézacího soudu a postupoval nesprávně, pokud ve věci shodně jako soud prvého stupně nevzal v úvahu aplikaci ustanovení §13 "článku 6" zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům, nebytovým prostorám (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"), přičemž ani neuvedl odlišný výklad zákona. Vyjádřila své přesvědčení, že znění uvedeného ustanovení je přesně jako "šité na míru" pro daný spor a svědčí ve sporu v její prospěch.
Z ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 10. 2009 č. j. 9 C 91/2006-120, kterým tento soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci - Společenství domu č. 1665 ve S. (dále jen "žalobce") - částku 21.348,- Kč s příslušenstvím a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o nákladech státu. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvého stupně zjistil správně skutkový stav věci, kdy konstatoval, že stěžovatelka byla v rozhodném roce 2004 vlastnicí bytu č. X a nebytových prostor č. XX a č. XXX ve S., přičemž dle vyúčtování služeb spojených s užíváním jednotlivých bytů a nebytových prostor činil nedoplatek stěžovatelky za období od 1.1. 2004 do 31. 12. 2004 na úhradách spojených s užíváním nebytového prostoru č. XX částku 17.765,- Kč a za nebytový prostor č. XXX částku 3.583,- Kč. Správnost vyúčtování byla prokázána znaleckým posudkem a výslechem znalce, o jehož závěrech neměly soudy pochybnosti. Vyúčtování nedoplatků bylo stěžovatelce doručeno a stěžovatelka neprokázala, že způsob odpojení radiátorů od topné soustavy v nebytovém prostoru č. 1665/102 byl dostatečný tak, aby odpadla spotřební složka nákladů. Odvolací soud proto uzavřel, že rozúčtování cen služeb, týkající se stěžovatelky, bylo provedeno v souladu s ustanovením §9a odst. 2 zákona o vlastnictví bytů a vyhláškou č. 372/2001 Sb., která způsob rozúčtování nákladů na dodávku tepla pro vytápění a dodávku teplé vody závazně určuje.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soud v Praze, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách.
V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho úkolem nemůže být vyhledávat v argumentaci opravných prostředků uplatněných stěžovatelkou v předchozím řízení u obecných soudů ústavněprávní argumentaci pro zdůvodnění ústavní stížnosti, jak se domnívá stěžovatelka, respektive její právní zástupce. Ústavní soud není sice vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [§34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a), a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 o. s. ř.]. Ústavní soud musí na tomto místě připomenout, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem přezkumným.
Z obsahu samotné ústavní stížnosti se nikterak nepodává, proč a jakým způsobem by mělo zohlednění ustanovení §13 "článku 6" zákona o vlastnictví bytů, ovlivnit ty skutkové okolnosti a právní závěry, na kterých byly založeny důvody rozhodnutí obecných soudů. Z ústavní stížnosti není zřejmé, jaký výsledek od aplikace uvedeného ustanovení zákona o vlastnictví bytů vlastně stěžovatelka očekává a v jakém ohledu jsou tedy právní závěry obecných soudů z jejího pohledu nesprávné, mimo samotné tvrzení o tom, že předmětné ustanovení nebylo vzato v úvahu.
Nicméně ani z obsahu předložených rozhodnutí jakkoli nevyplývá nezbytnost doplnění řízení před obecnými soudy. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými předpisy. Jak Ústavní soud ověřil, ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě obecné soudy vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily a v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. uvedly, jakými úvahami se při posuzování věcí řídily a jaké předpisy aplikovaly. Dle názoru Ústavního soudu se obecné soudy v dostatečném rozsahu vypořádaly i s námitkami stěžovatelky a Ústavní soud v tomto směru může stěžovatelku odkázat zejména na odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně (str. 3 rozsudku), kde se soud zabýval námitkou stěžovatelky, že nebytové prostory neslouží výhradně jí, ale i ostatním uživatelům domu, a dále podrobně řešil, do jaké míry lze konkrétní úpravou způsobu hlasování společenství vlastníků ovlivnit rozúčtování cen služeb mezi jednotlivé vlastníky a jaké podmínky by musely být splněny.
Ústavní soud podotýká, že právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení, či že by jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska je napadený rozsudek, potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně, akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí soudů nevybočila z mezí ústavnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu