ECLI:CZ:US:2010:2.US.1263.10.1
sp. zn. II. ÚS 1263/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. T. P., zastoupeného JUDr. Lucií Nevečeřalovou, advokátkou Advokátní kanceláře Revoluční 24, Chomutov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2010 č. j . 13 Co 309/2009-267 a návrhu, aby Ústavní soud Krajskému soudu v Ústí nad Labem uložil dle ust. §62 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb. povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 2. 3. 2009 čj. 21 Nc 1203/2007-94 tak, že se nezletilý syn svěřuje pro dobu před i po rozvodu do výchovy matky za současného vyměření výživného stěžovateli (rozhodnutím soudu prvního stupně byl syn pro dobu před i po rozvodu svěřen do výchovy stěžovatele).
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel především v odmítnutí provedení jím navrhovaných důkazů, které mohly vést ke zjištění skutkového stavu věci požadovaného ustanoveními hmotného práva, a dále v provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť odvolací soud hodnotil a prováděl důkazy účelově ve prospěch vedlejší účastnice (matky nezletilého), nepostupoval nestranně a v nejlepším zájmu nezletilého.
Stěžovatel zejména nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který odmítl provést důkazy jím předložené, konkrétně znalecký posudek zpochybňující odbornost, správnost a vyváženost znaleckého posudku vypracovaného znalcem ustanoveným odvolacím soudem a zvukovou nahrávkou zachycující incident mezi rodiči, dále odmítl provést revizní znalecký posudek, který by odstranil rozpory ve znaleckých posudcích a odborném vyjádření. Rovněž namítá, že ustanovený znalec není zapsán jako znalec specializující se na děti, na rozdíl od jím navrhované znalkyně, která je navíc výrazně zkušenější ve znaleckém zkoumání než odvolacím soudem ustanovený znalec. Stěžovatel dále poukazuje na nerovný přístup k účastníkům jednání, neboť odvolací soud týž důkazní prostředek předložený vedlejší účastnicí provedl, zatímco důkazní prostředek předložený stěžovatelem odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí konkrétní výhrady vůči závěrům znaleckého posudku i závěrům odvolacího soudu, přičemž správnost svého stanoviska a opodstatněnost rozhodnutí v jeho prospěch dokládá vylíčením rodinných vztahů, které se vyhrotily po rozpadu manželství rodičů nezletilého.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Mostě z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. V řízení byly vypracovány dva znalecké posudky, z nichž vyplynulo, že oba rodiče jsou způsobilí syna vychovávat a zajišťovat jeho potřeby, oba mají zájem poskytnout synovi maximum po stránce citové, rozumové i mravní, oba mají vhodné bytové podmínky a jsou schopni syna hmotně zajistit, přičemž syn má kladný vztah k oběma rodičům. Z odůvodnění rozhodnutí i předchozích protokolů o jednání před soudy je zřejmé, že odvolací soud se důkladně zabýval tvrzeními obou rodičů a jimi předkládanými materiály.
Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je rovněž zřejmé, jaké důvody soud vedly ke změně prostupňového rozhodnutí, tj. mimo jiné i závěr vyslovený v revizním znaleckém posudku, dle nějž má syn silnější citovou vazbu na matku. Orgán sociálně právní ochrany dětí navrhl, aby nezletilý byl svěřen do péče matky, a to zejména pro stabilizaci jeho citového a sociálního vývoje. Skutečnost, že se matka odstěhovala do místa, kde vyrůstala a má zázemí u svých rodičů, soud nehodnotil jako nedostatek empatie k nezletilému, ale nedostatek empatie ve vztahu k jeho otci.
Po prostudování spisu Ústavní soud neshledal, že by ve věci došlo k porušení základních práv stěžovatele v důsledku pochybení v procesu dokazování. Odvolací soud dostatečně konkrétně zdůvodnil, z jakých důvodů nevyhověl návrhu stěžovatele na provedení důkazu jím předloženým znaleckým posudkem a návrhu, aby stěžovatelem navržená znalkyně byla ustanovena k vypracování dalšího revizního posudku. (Stěžovatelem předložený, již vypracovaný znalecký posudek dle soudu neměl vypovídací hodnotu, neboť znalkyně nevyšetřila matku a byla jednostranně informována. Návrh na vypracování dalšího revizního posudku touto znalkyní odvolací soud shledal nadbytečným a nehospodárným, neboť nebyl dán důvod zpochybňovat již vypracovaný - revizní- znalecký posudek PhDr. S. B., který je vyvážený a opírá se o vyšetření obou rodičů i nezletilého. Provedení důkazu nahrávkou incidentu považoval odvolací soud za irelevantní s tím, že pouze dokládá vyhrocené vztahy mezi rodiči.) V dané věci se proto ani nejedná o tzv. "opomenuté důkazy" které by mohly být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí (tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. nezabýval).
S ohledem na to, že námitky týkající se nedostatků dokazování jsou stěžejními námitkami ústavní stížnosti, Ústavní soud zdůrazňuje, že, jak již konstatoval ve své předchozí judikatuře, z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z uvedeného principu vyplývá, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Ze zmíněných zásad přitom nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (§120 odst. 1 al. 2 o.s.ř.), to ovšem za předpokladu, že svůj postup řádně odůvodní. S ohledem na připomínky stěžovatele Ústavní soud připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy ukládá soudům povinnost odůvodňovat rozhodnutí, nicméně tuto povinnost nelze chápat tak, že je ze strany soudů vyžadována podrobná odpověď na každý argument.
Ve shora uvedeném smyslu se Ústavní soud proto nemohl zabývat námitkami stěžovatele, pokud nesouhlasil s rozsahem a hodnocením provedeného dokazování. Ústavní soud rovněž ověřil, že oba účastnící řízení měli rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, a nebylo proto shledáno porušení čl. 37 Listiny.
Přestože lze konstatovat, že odůvodnění odvolacího soudu mohlo být i podrobnější, se zřetelem k celému průběhu řízení (provedením obsáhlém dokazování, včetně dvou znaleckých posudků) a zejména s ohledem na nesporná zjištění, dle nichž jsou oba rodiče způsobilí vychovávat syna, tato skutečnost nemůže sama o sobě posunout věc do ústavní roviny a způsobit, že by proces nebyl vůči stěžovateli spravedlivý. Odvolací soud své právní závěry odůvodnil zákonu odpovídajícím způsobem, uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.
Ústavní soud dodává, že si je vědom problematičnosti projednávané věci, v níž bylo před obecnými soudy rozhodováno o svěření do péče velmi malého dítěte za situace, kdy u obou rodičů jsou dány téměř rovnocenné předpoklady pro výchovu syna jak z hlediska osobnosti obou rodičů, tak jejich výchovné způsobilosti a zajištění zcela vyhovujícího rodinného zázemí. Nicméně řešení právě takovéto problematiky spadá výhradně do pravomoci obecných soudů a Ústavní soud není dalším odvolacím soudem, který by mohl věc znovu přezkoumávat a přehodnocovat ze svého subjektivního hlediska. Jakkoliv lze chápat postoje rodiče, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dítěti co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů. (Ostatně otec má nadále, a to i s ohledem na postupující věk dítěte, možnost požádat o úpravu styku s nezletilým synem, včetně širšího, či častějšího styku o víkendech, který by mohl být odůvodněn i rozhodnutím matky odstěhovat se do značné vzdálenosti od původního bydliště rodičů).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, a ověřil, že odvolací soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, přičemž sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu