ECLI:CZ:US:2010:2.US.129.10.1
sp. zn. II. ÚS 129/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti S. L., zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem Rumburk, U Jiskry 114/1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 27. 10. 2009 ve věci sp. zn. 30 Co 461/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým mělo být porušeno jeho právo na soudní ochranu.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Projednávaná ústavní stížnost směřuje obsahově proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo stěžovatelovo odvolání odmítnuto pro opožděnost (dle §218a občanského soudního řádu). Stěžovateli se tak nabízí možnost podání žaloby pro zmatečnost dle ustanovení §229 odst. 4 občanského soudního řádu (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád: Komentář, II. díl, 7. vydání, C. H. Beck, 2006, s. 1201).
Jelikož stěžovatel před podáním ústavní stížnosti institutu žaloby pro zmatečnost nevyužil, nenaplnil hypotézu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj