ECLI:CZ:US:2010:2.US.1305.10.1
sp. zn. II. ÚS 1305/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. D., zastoupeného JUDr. Radanou Pekárkovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Brně Hlinky 142a, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2010 č.j. 4 Ads 167/2009-115 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2009 č.j.33 Cad 96/2008-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Uvedeným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ), kterým byl stěžovateli odňat od 12. 5. 2008 plný invalidní důchod s odůvodněním, že míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti dosahovala u stěžovatele jen 50 %, přičemž na plný invalidní důchod je potřeba dosáhnout míry poklesu 66 %.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, jak se obecné soudy (zejména krajský soud) vypořádaly s jeho námitkami ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ČSSZ a jeho formálních vad. Zejména poukazuje na to, že rozhodnutí ČSSZ obsahuje odkaz na na posudek "Okresní správy sociálního zabezpečení Brno-město", přičemž zdravotní posouzení proběhlo u "Městské správy sociálního zabezpečení Brno", v odkazu chybí i jméno lékaře, který posudek provedl. Stěžovatel nesouhlasí se závěry Nejvyššího správního soudu, že dosud vedené soudní řízení nevyvolalo pochybnosti o svém předmětu, tedy o tom, že se přezkoumává zákonnost rozhodnutí o odnětí plného invalidního důchodu, který byl stěžovateli přiznán v roce 2007. Nesouhlasí ani se stanoviskem, dle nějž v těchto typech soudních řízení je stěžejní důkaz vyžadován až soudem, takže závěr o zákonnosti rozhodnutí o dávce se posuzuje až z posudku posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věci (dále jen MPSV).
Stěžovatel namítá, že z rozhodnutí ani nevyplývá, na základě jakých skutečností a podkladů dospěl správní orgán k závěru, že nesplňuje podmínky plného invalidního důchodu, který mu byl již přiznán, resp. jak se oproti předchozímu rozhodnutí změnil zdravotní stav.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále polemizuje se závěry správního orgánu a obou soudů ohledně posouzení jeho zdravotního stavu a vyjadřuje přesvědčení, že ve věci nebyla správně aplikována vyhl. 284/1995 Sb., zejm. §6 odst. 4, který v tom samém případě jedna posudková komise použila (a přičetla 10 % ve prospěch stěžovatele) a druhá tak neučinila, aniž by tento postup hodnověrně odůvodnila. Z posudku posudkové komise v Brně ze dne 21. 10. 2008 vyplývá míra poklesu soustavné výdělečné činnosti ve výši 50 %, přičemž za rozhodující zdravotní postižení byly považovány bolesti zad (40 % ) s navýšením o 10% podle §6 odst. 4 vyhlášky pro souběh dalších zdravotních postižení, především kvůli ischemické chorobě srdeční a hypertenzi. V posudku ze dne 27. 8. 2009 posudková komise v Praze dospěla k závěru, že rozhodujícím zdravotním postižením je ischemická choroba srdeční a míru poklesu soustavné výdělečné činnosti stanovila ve výši 60 % "s ohledem na další postižení". Dospěla tedy k jiné míře poklesu, aniž ale aplikovala ustanovení §6 odst. 4 vyhlášky, ačkoli stěžovatel trpí i bolestmi páteře, které jinou komisí byly označeny jako stěžejní zdravotní problém. Aplikace tohoto ustanovení se tak jevila pro stěžovatele zásadním z hlediska posouzení jeho nároku na plný invalidní důchod, neboť navýšením až o možných 10 % by hranici pro přiznání plného invalidního důchodu splňoval.
Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, dle nějž rozsah a intenzita zdravotních postižení, jimiž trpěl ke dni vydání rozhodnutí, byly bezpečně zjištěny a odlišné závěry posudkových komisí nezakládaly důvod k postupu vyjádřenému v nálezu Ústavního soudu sp, zn. II. ÚS 92/95, podle kterého důkaz znaleckým posudkem nelze odepřít v případech, bylo-li by ho třeba k odstranění jakýchkoliv pochybností.
Stěžovatel poukazuje na to, že napadená rozhodnutí nesplňují náležitosti kladené na každé soudní rozhodnutí, dle nichž odůvodnění musí jasným a prokazatelným způsobem dokládat správnost rozhodnutí soudu, resp. na základě jakých podkladů a v jakém rámci uvažování dospěl soud k rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však nezjistil, a dospěl proto k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozsudků vyplývá, že rozhodnutím Městské správy sociálního zabezpečení v Brně stěžovatel již nebyl uznán nadále plně invalidním, ale jen částečně invalidním podle §44 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., neboť nebylo prokázáno hematoonkologické onemocnění, které bylo důvodem pro uznávání plné invalidity podle přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb., kapitoly II, položky 3 písm. d). Stěžovateli byla přiznána částečná invalidita pro torpidní vertebrogenní obtíže dle přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb., kapitoly XV, oddílu F, položky 2 písm. c) ve výši 40 %; S ohledem na další postižení zdravotního stavu (především pro chronickou ischemickou chorobu srdeční a hypertenzi), byla tato hodnota zvýšena podle §6 odst. 4 cit. vyhlášky o 10 %, na celkových 50 %.
Vzhledem k tomu, že v přezkumném soudním řízení proti rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení o dávkách podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem postupují soudy podle §4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb. a vyžadují posudky posudkových komisí MPSV o zdravotním stavu a pracovní schopnosti občanů, jimiž ověřují správnost úvah o vzniku či zániku plné nebo částečné invalidity, vyslovených v řízení před okresní správou sociálního zabezpečení, a následně, na základě výsledků těchto zjištění, zákonnost vydaného rozhodnutí o dávce, se zdravotním stavem stěžovatele zabývala Posudková komise MPSV v Praze. Za rozhodující zdravotní postižení v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu určila srdeční onemocnění, avšak v posudku se důkladně zabývala i páteřním onemocněním, přičemž kromě dosavadní zdravotní dokumentace, vycházela i z dalších odborných vyšetření. Pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti stanovený podle kapitoly IX, oddílu A, položky 1 písm. c) přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb. tak byl určen ve výši 60 % s tím, že hranice 60 % byla stanovena jako absolutní, přičemž bylo přihlíženo k rozsahu rozhodujícího zdravotního postižení, k povolání stěžovatele a k dalším zdravotním postižením, tak jak to předpokládá §6 odst. 3 vyhl. č. 284/1995 Sb. Hranice 60 % nebyla stanovena jen pro postižení srdeční, naopak, z posudku plyne, že samotně posuzovatelné kardiální onemocnění by posudková komise hodnotila dolní hranicí, horní hranici volila se zřetelem k povolání a dalším postižením, přičemž horní hranici procentního rozmezí považuje za maximum.
Ústavní soud dodává, že v přezkumném soudním řízení přitom obě posudkové komise shodně dospěly k závěru, že posouzení zdravotního stavu MSSZ v Brně, které vedlo k původnímu rozhodnutí o přiznání plné invalidity, bylo chybné a posudkově nadhodnocené. Obě komise proto konstatovaly, že posouzení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle kapitoly II, položky 3, písm. d) přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb. nebylo v době uznání plné invalidity dne 3. 7. 2007 odůvodněno a nebylo dáno ani ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí, tj. ke dni 27. 3. 2008.
Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a nevyplývá z nich, na základě jakých podkladů a jakých úvah soudy dospěly k svému rozhodnutí. Naopak Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí zcela transparentně přesvědčivě objasňují, na základě jakých důkazů byl zjištěn skutkový stav, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a které předpisy byly ve věci aplikovány. Provedené důkazy byly řádně hodnoceny z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti a v jejich hodnocení nebyl shledán logický rozpor.
Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se posouzení merita věci, Ústavní soud připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, či soudního řádu správního, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to ani kdyby se s ním neztotožňoval.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se velmi podrobně zabývaly závěry obou posudkových komisí i všemi odbornými lékařskými nálezy. Z řízení jednoznačně vyplývá, že obě posudkové komise se shodly ve stanovení stupně invalidity a rozsahu zbývajícího pracovního potenciálu stěžovatele, který mu dle jejich názoru umožňuje vykonávat lehčí fyzické práce. Nejvyšší správní soud poukázal i na ustanovení §6 odst. 3 vyhl. č. 284/1995 Sb., podle jehož věty druhé platí, že je-li zdravotních postižení více, jednotlivé hodnoty poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se nesčítají; v tomto případě se určí, které zdravotní postižení je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se stanoví podle tohoto zdravotního postižení, a to se zřetelem k závažnosti ostatních zdravotních postižení. V toto smyslu byl zdravotní stav stěžovatel také posuzován.
Vzhledem k přesvědčivému a vyčerpávajícímu odůvodnění považuje Ústavní soud za nadbytečné se k meritu věci duplicitně vyjadřovat a odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatel se v ústavní stížnosti fakticky domáhá, aby Ústavní soud přehodnotil závěry obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, dle nějž intenzita zdravotního postižení je minimálně o 6 % větší, než vyplývá ze závěrů posudkových komisí, resp. aby stanovil, že má dojít k navýšení dle §6 odst. 4 vyhl. č. 284/1995 Sb., a stěžovatel tak má právo na plný invalidní důchod. Jak je již výše uvedeno, v tomto smyslu, tj. z pozice dalšího odvolacího orgánu, Ústavní soud pravomocná rozhodnutí obecných soudů nepřezkoumává.
Nejvyšší správní soud dostatečně a výstižně zdůvodnil (i ve vazbě na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 92/95), proč i přes částečně odlišné závěry posudkových komisí, s ohledem na již zjištěné skutečnosti, nepovažoval za nezbytné provádět další znalecké zkoumání, a považoval tedy provádění dalších důkazů za nadbytečné. V dané věci tedy nedošlo v procesu dokazování k porušení práv stěžovatele z důvodů tzv. opomenutí důkazů.
Neústavnost rozhodnutí nemůže způsobit ani formální omyl při označení posudkové komise, přičemž závěr Nejvyššího správního soudu, dle nějž tato vada nezpůsobila s ohledem na konkrétní okolnosti věci nepřezkoumatelnost předmětného rozhodnutí, lze považovat za ústavně akceptovatelný. Ústavní soud připomíná, že není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy, pokud eventuální porušení tzv. jednoduchého práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Za případnou nelze v této souvislosti považovat ani námitku, týkající se dalšího posuzování zdravotního stavu posudkovou komisi MPSV až po správním rozhodnutí o odnětí plného invalidního důchodu, neboť soud postupoval zcela v souladu se zákonnou úpravou, kdy v přezkumném řízení o takovémto rozhodnutí vedeném z podnětu stěžovatele přezkoumá jeho zdravotní stav i posudková komisi MPVS.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Závěry soudů, dle nichž zdravotní stav stěžovatele byl přezkoumán řádně a objektivně, přičemž bylo prokázáno, že stěžovatel ke dni vydání napadeného rozhodnutí, tj. k datu 27. 3. 2008, nebyl nadále plně invalidní podle §39 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., a nárok na plný invalidní důchod mu k uvedenému dni zanikl, nelze považovat za závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu