ECLI:CZ:US:2010:2.US.1322.10.1
sp. zn. II. ÚS 1322/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelky D. C., zastoupené JUDr. Martinem Skybou, advokátem, se sídlem Preslova 361/9, 702 00 Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2007, č. j. 10 Co 638/2007-25, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2006, č. j. 49 Nc 10588/2006-8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdila, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením ze dne 12. 10. 2006, č. j. 49 Nc 10588/2006-8, nařídil Okresní soud v Ostravě podle rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 26 C 102/2005-29 ze dne 12. 4. 2006 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 8.930,95 Kč a pro náklady exekuce exekuci na majetek stěžovatelky. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítla, že výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Liberci nemůže být exekučním titulem, protože nenabyl právní moci. Při podání žaloby totiž výslovně uvedla, aby jí písemnosti byly doručovány na adresu pro doručování, kterou takto vymezila v rubrice žaloby. Uvedený rozsudek jí však byl doručen na jinou adresu, na které ho nepřevzala, a proto rozsudek nabyl právní moci na základě fikce doručení neprávem.
Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že z obsahu žaloby není patrné, že by stěžovatelka požádala o doručování na určitou konkrétní adresu a z obsahu spisu soudu prvního stupně zjistil, že tento soud střídavě zasílal písemnosti jak na adresu označenou v rubrice jako adresa pro doručování (O., J.), tak na další adresu, kterou stěžovatelka v rubrice žaloby uvedla hned za svým jménem (O., S.). Tato adresa byla také uvedena u záznamu o složení doplatku soudního poplatku a byla uvedena i v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce a návrhu na zastavení nařízené exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 2. 2010, č. j. 20 Cdo 2317/2008-51, odmítl. Učinil tak z toho důvodu, že stěžovatelka uplatnila jako dovolací důvod nesprávné skutkové zjištění odvolacího soudu v otázce doručení na jí požadovanou adresu. Protože dovolání bylo přípustné jen za podmínky vymezené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jež je spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, a to předpokládá řešení otázky právní, nikoliv skutkové, bylo dovolání shledáno jako nepřípustné. Stěžovatelka podanou ústavní stížnosti toto rozhodnutí dovolacího soudu nenapadla.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Podle ustanovení §72 odst. 3 lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení §72 odst. 4 byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z uvedeného vyplývá, že dobrodiní ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu dopadá pouze na ty případy, kdy stěžovatel v rámci dovolacího řízení uplatní takový dovolací důvod, aby dovolací soud musel uvážit, zda jsou naplněny podmínky přípustnosti. Takovým dovolacím důvodem je v případě, že přípustnost dovolání lze posuzovat leda v intencích ustanovení §237 odst. 1, písm. c) o. s. ř. [podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) cit. ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam], leda nesprávné právní posouzení věci. Pokud ovšem nebyla dovolacímu soudu předestřena k uvážení žádná otázka právní, ale jako dovolací důvod byla uplatněna otázka skutková, jako tomu bylo podle závěru dovolacího soudu v tomto případě, nelze ustanovení §74 odst. 4 zákona o Ústavním soudu aplikovat. Za tohoto stavu potom nelze hodnotit podanou ústavní stížnost, pokud směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně, jinak než jako opožděně podanou, neboť rozhodnutí odvolacího soud bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelky dne 20. 9. 2007 a ústavní stížnost byla dána k poštovní přepravě dne 5. 5. 2010. Ústavní stížnost by byla podána ve lhůtě, pokud by směřovala proti rozhodnutí dovolacího soudu. Toto rozhodnutí však ústavní stížností napadeno nebylo.
Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání, aniž měl možnost se zabývat její věcnou stránkou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. srpna 2010
Jiří Nykodým
soudce zpravodaj