ECLI:CZ:US:2010:2.US.1341.10.1
sp. zn. II. ÚS 1341/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. Bc. R. K., zastoupeného JUDr. Ivem Kuběnou, advokátem se sídlem K Nemocnici 50, Nový Jičín, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2006 č. j. 57 C 238/2004-134, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2007 č. j. 57 Co 494/2006-163 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010 č. j. 21 Cdo 5427/2007-188, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 5. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel tvrdí, že žalobce nebyl k podání žaloby aktivně legitimován, neboť vůbec nenastaly hmotně právní skutečnosti zakládající jeho povinnost plnit vůči žalobci. Protože nebyl informován o zpětném postoupení pohledávky, má za to, že postupoval správně, když proti své pohledávce za žalobcem na úhradu smluvní pokuty započetl pohledávku žalobce na úhradu ceny díla a tento jednostranný zápočet uplatnil vůči postupníkovi. Jeho závazek na úhradu ceny díla tedy zanikl tímto započtením. Závěry soudů obou stupňů, že tomu tak není z důvodu neposkytnutí nezbytné součinnosti objednatele k plnění závazku, dle něj nebyly prokázány ani zdůvodněny. Otázkou nedostatku věcné aktivní legitimace se okresní soud nezabýval a krajský soud se s ní vypořádal nesprávně, v rozporu s ustanovením §526 o. z. Závěrem stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vyslovuje přesvědčení, že v souzené věci nastal rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry a chybí řádné a přesvědčivé odůvodnění.
Z obsahu napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že soud prvního stupně rozsudkem uložil stěžovateli a žalované V. K. povinnost zaplatit žalobci Z. K. společně a nerozdílně částku 243.004,- Kč s přísl. úrokem z prodlení a náklady řízení. K odvolání stěžovatele odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Námitku o nepřezkoumatelnosti rozsudku neshledal důvodnou a se skutkovými i právními závěry se ztotožnil. Z nich vyplývá, že šlo o nárok ze smlouvy o dílo podle občanského zákoníku, na jejímž základě bylo žalobcem poskytnuto žalovaným částečné plnění na předmět smlouvy - výstavbu rodinného domu, a to provedením stavebních prací v hodnotě 243.004,- Kč. Tuto částku žalobce žalovaným vyfakturoval, žalovaní ji však odmítli uhradit. Žalobce svou pohledávku za žalovanými postoupil jiné společnosti, vůči níž provedli žalovaní jednostranný zápočet své tvrzené pohledávky za žalobcem z titulu smluvní pokuty za nedodržení termínu dokončení díla. Soudy ovšem tento jednostranný zápočet žalovaných neuznaly, neboť z provedeného dokazování vyvodily, že k prodlení žalobce nedošlo pro neposkytnutí součinnosti žalovanými. Námitku ohledně nedostatku aktivní legitimace žalobce neshledaly, s ohledem na rozvazovací podmínku obsaženou ve smlouvě o postoupení pohledávky, za důvodnou.
Stěžovatel napadl potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl. Shledal je přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Věcně se zabýval otázkou, zda je žalobce aktivně legitimován k vymáhání pohledávky, kterou původně postoupil jinému a poté opětovně nabyl z důvodu splnění rozvazovací podmínky sjednané ve smlouvě o postoupení pohledávky, aniž by "opětovné nabytí pohledávky" oznámil žalovaným ještě před podáním žaloby. Poté, co provedl výklad dotčených ustanovení občanského zákoníku, s poukazem na ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. dospěl k závěru, že za stavu, kdy bylo zjištěno, že jednostranný zápočet pohledávky ze smluvní pokuty je nedůvodný, nemohou žalovaní úspěšně odmítat plnit žalobci, neboť v řízení před soudy v době do vyhlášení rozsudku odvolacího soudu bylo žalobcem tvrzeno a prokázáno, že se splnila rozvazovací podmínka sjednaná ve smlouvě o postoupení pohledávky, a že je proto věřitelem vymáhané pohledávky. Z uvedeného vyvodil, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel se domáhá přezkoumání napadených rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů, neboť argumenty ve stížnosti uvedené jsou v zásadě opakováním námitek uplatněných v předchozím řízení. Úplně však přitom pomíjí rozhodnutí Nejvyššího soudu, které sice formálně také napadá, ale nevznáší proti němu žádné konkrétní námitky, byť se tento soud dovoláním, obsahujícím obdobné argumenty jako ústavní stížnost, zabýval věcně.
Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy), připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu jednoduchého (podústavního) práva, neboť ten náleží soudům obecným. Především Nejvyšší soud má za úkol zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování zaujímá stanoviska, resp. soudní judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu a v rámci tohoto oprávnění činí výklad podústavního práva (srov. ustanovení §14 a násl. zákona o soudech a soudcích). Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V reakci na námitky stěžovatele tedy Ústavní soud zvažoval pouze to, zda napadený výklad příslušných ustanovení občanského zákoníku není interpretací natolik svévolnou, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Takové pochybení ovšem nezjistil.
Jak bylo již konstatováno výše, Nejvyšší soud, jenž shledal dovolání stěžovatele přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., řešil věcně otázku aktivní věcné legitimace žalobce. Vyšel ze skutkového stavu věci, zjištěného soudem prvního stupně, přičemž stejně jako odvolací soud zohlednil, že v podání ze dne 30. 8. 2004, které bylo zástupci žalovaných doručeno dne 8. 9. 2004, žalobce uvedl, že se znovu stal věřitelem sporné pohledávky, neboť nastala rozvazovací podmínka upravená ve smlouvě o postoupení pohledávky. S přihlédnutím k ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, konstatoval, že žalovaní nemohou úspěšně odmítat plnit žalobci za situace, bylo-li za řízení před soudy žalobcem tvrzeno a prokázáno, že se splnila rozvazovací podmínka sjednaná ve smlouvě o postoupení pohledávky, a že je proto opět věřitelem vymáhané pohledávky. Podkladem pro uvedený závěr Nejvyššího soudu se stala skutková zjištění, která stěžovatel nijak nezpochybňoval, přičemž Ústavní soud neshledal, že by uvedený závěr byl výsledkem interpretace svévolné.
Tvrzení stěžovatele o nedůvodnosti žalovaného nároku s ohledem na to, že vůči společnosti, na niž předmětná pohledávka přešla smlouvou o postoupení pohledávky, uplatnil jednostranný zápočet své pohledávky za žalobcem, by bylo relevantní v případě, že by byl tento zápočet uznán. Uvedenou otázkou se obecné soudy v řízení dostatečně zabývaly. Soud prvního stupně k ní provedl rozsáhlé dokazování a z něho vyvodil, že žalovanými provedené započtení pohledávky ze smluvní pokuty je nedůvodné. Dospěl k závěru, že tvrzená pohledávka ze smluvní pokuty žalovaným nevznikla, neboť k prodlení žalobce nedošlo pro neposkytnutí součinnosti potřebné ke splnění jeho závazku. Tento závěr, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, je podložen provedeným dokazováním a také je dostatečně odůvodněn. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby jej přehodnocoval či nahrazoval svým úsudkem.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak konstatuje, že obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení ve stížnosti tvrzeného práva na spravedlivý proces.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu