ECLI:CZ:US:2010:2.US.135.09.1
sp. zn. II. ÚS 135/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti I. C., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2008 ve věci sp. zn. 3 To 484/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svým návrhem brojí proti v záhlaví uvedenému rozsudku, neboť jím měla být porušena její práva garantovaná v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2008 ve věci sp. zn. 5 T 41/2008 byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, za což byla odsouzena dle §255 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců; podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Současně byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit poškozené společnosti EDILKAMIN-CZ, s.r.o. škodu ve výši 1.081.710,- Kč. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě byl napadený rozsudek dle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu v celém rozsahu zrušen a odvolací soud dle §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu nově rozhodl tak, že uznal stěžovatelku vinnou spácháním trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §255 odst. 1 trestního zákona, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Stěžovatelce bylo současně uloženo, aby uhradila poškozené škodu ve výši 291.550,- Kč, přičemž ve zbytku svého nároku byla poškozená odkázána na občanskoprávní řízení.
Trestného činu se stěžovatelka měla dopustit tím, že jako jednatelka společnosti EDILKAMIN-CZ, s.r.o. vyplatila dne 29. 12. 2005 společnosti M & C marketing and communication spol. s r.o. na základě zálohové faktury hotově částku 291.550,- Kč za údajné dodání kancelářského nábytku, přestože společnosti EDILKAMIN-CZ, s.r.o. nebyl předmětný nábytek fakticky předán a ani jej nenabyla do svého vlastnictví.
Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že výrok o vině "neučinil na základě skutkových zjištění, o nichž by nebyly důvodné pochybnosti". Skutkové závěry navíc dle stěžovatelky nejsou v souladu s provedeným dokazováním. Stěžovatelka má za to, že se odvolací soud nevypořádal s tím, že z provedených důkazů (a zejména z prohlášení svědkyně L. G.) je zřejmé, že předmětný nábytek existoval, měl být dodán, poškozená o jeho existenci věděla a byla si vědoma toho, že se nachází v jejím sídle. Neobjasněna zůstala pouze otázka, o jaký konkrétní nábytek se jedná a jaká je jeho hodnota. Závěr soudu, že se může stěží jednat o nábytek v hodnotě 291.550,- Kč, je přitom pouhou domněnkou, která nemá oporu v žádném z provedených důkazů. Nadto stěžovatelka připomíná, že dle závěrů soudu mělo k odvozu nábytku ze sídla poškozené dojít v době, kdy stěžovatelka již nebyla jednatelkou poškozené. I tento skutkový závěr je proto v hrubém rozporu s provedeným dokazováním.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Nic z řečeného posuzované ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatelka toliko předkládá Ústavnímu soudu argumenty, jež předestřela již v řízení odvolacím, s nimiž se krajský soud vypořádal způsobem, jenž nevykazuje žádné prvky interpretační svévole. Tím, že stěžovatelka vznáší v řízení před Ústavním soudem de facto totožné námitky jako v odvolacím řízení, staví Ústavní soud do pozice další opravné instance, jež mu - jak bylo výše řečeno - v žádném případě nepřísluší.
Pouze na okraj je ve vztahu ke stěžovatelčiným námitkám možno připomenout, že jednáním trestným ve smyslu ustanovení §255 odst. 1 trestního zákona je takové jednání, kterým vzniká škoda na cizím majetku, přičemž se nevyžaduje, aby se tímto jednáním (ať již ve formě komisivní nebo omisivní) pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Vedle obecné občanskoprávní definice škody vzniká škoda ve smyslu trestněprávním u této skutkové podstaty taktéž v případě, jestliže při dispozici se spravovaným majetkem pachatel v důsledku porušení povinnosti neobdrží za jeho zcizení (nebo za zcizení jeho části) odpovídající protihodnotu. Porušení povinnosti spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. K porušení povinnosti spravovat cizí majetek může dojít též opomenutím konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen, tj. neodůvodněnou nečinností. Toto opomenutí pak může spočívat např. v nevymáhání majetkového plnění od druhé smluvní strany za plnění poskytnuté z opatrovaného nebo spravovaného majetku. Trestněprávní postih dle ustanovení §255 trestního zákonu připadá rovněž do úvahy i v souvislosti s uzavíráním nevýhodných smluv na úkor spravovaného majetku (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon, 6. vydání, Praha 2004, C.H. Beck, s. 1525-1531).
V projednávané věci byla stěžovatelka jednatelkou obou kontraktujících obchodních společností, pročež jí vyplývala povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře ve smyslu ustanovení §66 odst. 2 a §567 odst. 1 obchodního zákoníku. Navzdory tomu stěžovatelka uhradila jako jednatelka poškozené společnosti finanční plnění společnosti (jejíž byla společnicí) za nábytek, o jehož převzetí nejevila posléze jako statutární orgán poškozené zájem (přestože se mělo jednat dle kupní ceny o nadstandardně drahý nábytek). Tvrzení stěžovatelky, že mezi oběma společnostmi existovala v této otázce hojná korespondence, nemohlo být považováno za příliš věrohodné, jelikož právě ona vystupovala současně v pozici jednatelky obou společností. Dospěl-li proto odvolací soud na základě provedeného dokazování k daným skutkovým (fiktivní charakter faktury) a právním (porušení povinnosti při správě cizího majetku) závěrům, není je dle názoru Ústavního soudu možno považovat za projev svévole (libovůle) odvolacího soudu.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud uzavírá, že právní názor odvolacího soudu učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které krajský soud v napadeném rozhodnutí učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu