ECLI:CZ:US:2010:2.US.1350.10.1
sp. zn. II. ÚS 1350/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. F. a 2) Kennel.cz, s. r. o., IČ: 25567845, se sídlem Kupkova 643/20, obou zastoupených JUDr. Radkem Adámkem, advokátem, se sídlem v Brně, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2010, č. j. 29 Cdo 3580/2009-40, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2009, č. j. 8 Cmo 106/2009-23, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2009, č. j. F 9094/2009 C 61733/1-12, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci, a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas podaným návrhem domáhali zrušení všech v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdili, že jimi byla porušena jejich ústavně chráněná práva, konkrétně právo na spravedlivý proces a v případě prvého stěžovatele navíc právo na rovné zacházení, druhému stěžovateli zase měla být upřena ještě možnost pokojně užívat svůj majetek.
Z obsahu podání stěžovatelů a k nim připojených rozhodnutí vyplývá následující. Krajský soud napadeným usnesením zamítl návrh prvého stěžovatele na zápis obchodní společnosti osnpk, s. r. o., do obchodního rejstříku. Zjistil totiž, že v obchodním rejstříku, který vede, je v oddíle C vložce 61428 zapsána obchodní společnost ssnpk, s. r. o., založená týmž zakladatelem, kterým je druhý stěžovatel, sídlící na téže adrese a jednající týmž jednatelem, prvým stěžovatelem. Dle názoru soudu odlišnost pouze v jednom písmenku firmy nemůže zaručit, že nedojde k záměně společností. Z pohledu běžného spotřebitele není rozdíl dostatečný a nelze vyloučit klamavé působení firmy, neboť rozhodující pro posouzení její zaměnitelnosti je celkový dojem, jakým firma na průměrného zákazníka působí.
Vrchní soud v odvolacím řízení prvoinstanční usnesení potvrdil, když dospěl rovněž k závěru, že z hlediska průměrného potenciálního zákazníka či spotřebitele je k zápisu navržená obchodní firma osnpk, s. r. o., zaměnitelná s již zapsanou firmou ssnpk, s. r. o. V obou případech jde o shluk pěti písmen nedávajících smysluplné slovo, přičemž odlišnost je pouze v prvém písmenu, což není pro průměrného zákazníka dostatečné. Odvolací námitku, že není potřeba se ohlížet na spotřebitele či zákazníky, jelikož zapsaná firma ssnpk, s. r. o., nebyla založena za účelem podnikání, odvolací soud neakceptoval. Uvedl, že dle obchodního zákoníku se obchodní společnosti zakládají zpravidla za účelem podnikání a v zakladatelském dokumentu o založení společnosti navržené k zápisu je také předmět podnikání vymezen. Na spotřebitele či zákazníky se proto rejstříkový soud ohlížet musel.
Podané dovolání prvého stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť jej neshledal zásadně právně významným [§237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Posouzení zaměnitelnosti firem obou uvedených společností má totiž podle něj význam jen pro projednávanou věc a postrádá potřebný judikatorní přesah, přičemž závěry odvolacího soudu stran zaměnitelnosti firmy nejsou ani v rozporu s aplikovaným hmotným právem. Dovolací námitky týkající se zaměnitelnosti jsou proti ustálené judikatuře. Argumenty, že u jiných podnikatelů zaměnitelnost jejich firem stále trvá a že v daném případě jde o "předzaloženou společnost", jsou pro vyhodnocení zaměnitelnosti obchodní firmy konkrétní obchodní společnosti bezvýznamné.
Stěžovatelé s těmito závěry nesouhlasí. Uvádějí, že názor krajského soudu na zaměnitelnost firmy neznali. Pokud by tomu tak bylo, firmu jedné z předmětných společností by změnili. Ovšem k tomu od soudu nedostali žádný prostor, k odstranění vady návrhu je nevyzval. Není-li možnost návrh opravit, stává se prvozápis obchodní společnosti u Krajského soudu v Brně podle stěžovatelů "ruletou za soudní poplatek 5.000 Kč." Dále namítají nerovné zacházení, neboť v rejstříku je zapsána řada obchodních společností s identickou obchodní firmou. Podobné případy jsou tedy posuzovány odlišně, ze strany soudu jde o svévoli. Odkaz Nejvyššího soudu na dlouhodobě zastávanou judikaturu nereflektuje, že v mezidobí došlo k bouřlivému rozvoji podnikání a obchodních společností přibyl velký počet. Je proto stále obtížnější vymyslet obchodní firmu, která by byla s jinými nezaměnitelná. Problém je navíc řešen na úrovni zákona tím, že §13a obchodního zákoníku nově ukládá uvádět na obchodních listinách i údaje o zápisu v obchodním rejstříku, čímž je zaměnitelnost prakticky vyloučena. Druhý účastník pak nebyl účastníkem řízení u obchodního rejstříku, ačkoliv se zde rozhodovalo o jeho majetku (transformaci části jeho majetku na obchodní podíl zapisované společnosti), což je sice v souladu s procesním řádem, jistě však ne s právem na spravedlivý proces.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje proto rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17).
Pokud jde o stěžovatele č. 2, tedy společnost s ručením omezeným Kennel.cz, vyhodnotil Ústavní soud jeho návrh jako podaný někým zjevně k tomu neoprávněným a podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jej odmítl. Ústavní stížnost je podle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle ustanovení §200c odst. 1 občanského soudního řádu jsou účastníky řízení ve věcech obchodního rejstříku osoba, která podala návrh, k němuž je oprávněna podle zvláštního právního předpisu, a podnikatel. Ustanovení §94 odst. 1 a 2 se nepoužijí. Druhý stěžovatel jako jediný společník založené obchodní společnosti, o jejíž zápis zde šlo, ani nepodal návrh, ani není podnikatelem ve smyslu citovaného ustanovení, tedy osoba, které se návrh týká. Nebyl tedy (a to zcela v souladu s procesním předpisem) účastníkem předmětného rejstříkového řízení, a z něho vzešlá rozhodnutí se proto jeho práv nemohla nikterak dotknout.
Ve vztahu k prvému stěžovateli uvažoval Ústavní soud takto:
Ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení (kam patří i řízení rejstříkové), zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Ústavní soud je názoru, že vyložené podmínky jeho zásahu do rozhodování obecných soudů splněny nejsou.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ustanovení §10 odst. 1 obchodního zákoníku co do rozhodných hledisek zaměnitelnosti názvu je příkladem normy s tzv. relativně neurčitým předpokladem (hypotézou), kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů, je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně).
Taková situace v dané věci však nenastala. Zaměnitelnost firmy dovodily soudy z adekvátní skutkové základny, přičemž jasně a přehledně vymezily srovnávací a hodnotící kritéria pro své závěry. Ty pak odpovídají ustálené aplikační praxi, na niž je v odůvodněních odkazováno. Výhrada prvého stěžovatele proti tomuto odkazu zdůvodňovaná tím, že příslušná judikatura je zastaralá a nereflektuje vývoj podnikatelského prostředí, zejména přírůstek obchodních společností, není relevantní. Tato judikatura (včetně Nejvyšším soudem citovaného rozsudku sp. zn. 3 Cmo 813/93) v obecné rovině definuje, k čemu je při posuzování zaměnitelnosti obchodní firmy nutno přihlížet, a není důvodu, proč by v současné době nebylo možno zde podaný výklad použít. Přírůstek firem obchodních společností takovým důvodem není, neboť množství nevyužitých možností a kombinací je stále obrovské.
Přisvědčit nelze ani námitce nerovného zacházení za situace, kdy jsou v obchodním rejstříku zapsány obchodní společnosti, jejichž obchodní firmy jsou doslovně shodné. Je sice pravda, že takový stav obchodního rejstříku a rejstříkové agendy je nežádoucí, ovšem to není důvod k tomu, aby rejstříkový soud postupoval v rozporu s obchodním zákoníkem i v případě stěžovatele, resp. obchodní společnosti, jejíhož zápisu se stěžovatel domáhá.
Stěžovatel dále namítl, že měl dostat možnost "odstranit vadu návrhu". Zřejmě tím měl na mysli postup podle ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení vyzve předseda senátu účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. Tímto postupem lze tedy zhojit nedostatky formální nikoliv obsahové povahy. Problém stěžovatelova návrhu ale nebyl v nesrozumitelnosti či neurčitosti jeho formulací, nebo v tom, že by mu některé náležitosti chyběly. Firma založené obchodní společnosti neobstála v konfrontaci s ustanovením obchodního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu, což výzvou k odstranění vady dle výše uvedeného ustanovení řešit nelze.
Protože tedy napadenými rozhodnutími základní práva prvého stěžovatele dotčena nebyla, Ústavní soud jeho návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu