ECLI:CZ:US:2010:2.US.1422.10.1
sp. zn. II. ÚS 1422/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2010 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FAST ČR, a.s., se sídlem Černokostelecká 2111, 100 00 Praha 10, zastoupené JUDr. Tomášem Kučírkem, advokátem se sídlem Petrská 29, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010 č. j. 9 Afs 87/2009-138, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2009 č. j. 11 Ca 267/2008-88, rozhodnutím Celního ředitelství v Praze ze dne 19. 5. 2008 č. j. 10498-1/07-1701-21, č. j. 10498-2/07-1701-21, č. j. 10498-3/07-1701-21 a č. j. 10498-4/07-1701-21 a proti dodatečným platebním výměrům Celního úřadu Praha D1 ze dne 23. 4. 2007 č. j. 4063/2007-1768-021/91 č. 132/2007, č. 133/2007, č. 134/2007 a č. 135/2007, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení se stěžovatelce nepřiznává.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Výše uvedenými rozhodnutími mělo dojít podle jejího názoru též k porušení principu předvídatelnosti práva a právní jistoty a stejně tak k porušení zásady zákazu retroaktivity a zásady ochrany důvěry občana v právo (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR).
Celní ředitelství v Praze zahájilo dne 24. 1. 2006 u stěžovatelky následnou kontrolu zaměřenou na ověření správnosti deklarovaných údajů uváděných v celních prohlášeních u zboží dovezeného a propuštěného do režimu volného oběhu v období let 2004 a 2005. Na základě této kontroly byly Celním úřadem Praha D1 vydány dodatečné platební výměry, neboť stěžovatelka nedostatečně popsala zboží mající kvalitu přehrávač MP3 s FM tunerem, což bylo pro jejich klasifikaci rozhodující. Celní ředitelství v Praze zamítlo odvolání stěžovatelky, žaloba pak byla zamítnuta Městským soudem v Praze, stejně tak byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta kasační stížnost. Nejvyšší správní soud na základě podrobného rozboru výkladových pravidel dospěl ke stejnému závěru, jaký učinily celní orgány a městský soud, totiž že z hlediska slovního znění kódu 8527 kombinované nomenklatury je zřejmé, že předmětné zboží bylo třeba zařadit pod tento kód, nikoliv pod kód 8520, jak to učinila stěžovatelka. Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že nebyly splněny podmínky pro neprovedení dodatečného zaúčtování cla (čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu). Nebylo totiž prokázáno, že částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, neboť stěžovatelka v celních prohlášeních zamlčela, že se v případě dováženého zboží nejednalo pouze o MP3 přehrávač, nýbrž o kombinaci tohoto zařízení v jednom uzavření s jiným zařízením, a to s rozhlasovým přijímačem. Za aktivní jednání celních úřadů ve smyslu čl. 220 odst. 2 celního kodexu pak nelze považovat závazné informace svědčící pro zařazení MP3 přehrávačů s FM tunerem pod kód 8520 v zemích Velká Británie a Polsko (na rozdíl od zemí jako Francie, Německo, Švédsko, Dánsko), protože základ, na kterém mělo spočívat oprávněné očekávání stěžovatelky, nezpůsobily samotné příslušné celní orgány. Ve zveřejnění závazných celních informací nelze spatřovat aktivní chování celních orgánů, resp. jejich chybu. To, že si stěžovatelka dohledala tyto závazné informace ve veřejné databázi, je podle Nejvyššího správního soudu nerozhodné, neboť nebyla v dané věci oprávněnou osobou, která by se jich směla dovolávat.
Stěžovatelka ve své stížnosti namítala, že "skutečnost, že celní úřady projednávající po dobu dvou let dovozy MP3 přehrávačů s FM tunerem nikdy nevznesly jakoukoli námitku k zařazení těchto přístrojů stěžovatelkou a vydání závazných informací, jakož i zveřejnění výše zmíněných závazných informací v databázi určené pro obchodní veřejnost, vyvolaly oprávněnou důvěru stěžovatelky v to, že dovážené MP3 přehrávače zařazuje správně a dodržuje všechny platné předpisy. Stěžovatelka tedy jednala v dobré víře a v důvěře v akty veřejné moci." Zpětnou aplikací nařízení Komise č. 400/2006 ze dne 8. 3. 2006 na dovozy uskutečněné v letech 2004 a 2005 došlo podle stěžovatelky k porušení zásady zákazu retroaktivity a zásady důvěry v právo. Porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatelka spatřovala v tom, že i kdyby stěžovatelka v celních prohlášeních uvedla, že se jedná o zboží s FM tunerem, stále by z toho ještě nebylo zřejmé, jak dané MP3 přehrávače zařadit. Ani jeden správní soud se ve svém rozhodnutí též nevyrovnal s argumentem, že tím, že závazné informace platné na celém celním území byly Evropskou komisí zveřejněny v databázi EBTI, byly dovozcům poskytnuty informace o zavedené aplikační praxi celních orgánů, ve kterou měla stěžovatelka důvěru. Správní soudy měly konečně podle stěžovatelky požádat Soudní dvůr evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce ohledně aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu Společenství na daný případ, ačkoliv se v daném případě jednalo o poměrně mimořádný případ aplikace Nařízení Rady EHS.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že v rozhodnutí obecných soudů a celních orgánů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatelky. Obecné soudy a celní orgány naopak dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat, tedy že předmětné zboží bylo třeba zařadit pod kód 8527 kombinované nomenklatury a že stěžovatelka, protože tak neučinila, odvedla clo v nižší než zákonné výši, a proto jej bylo třeba doměřit. Především výklad Nejvyššího správního soudu je velice pečlivě vyargumentovaný a nelze mu z hlediska ústavnosti nic vytknout. Nejvyšší správní soud logicky odůvodnil, proč nebylo předmětné zboží možno zařadit pod kód 8520 kombinované nomenklatury, jak chybně učinila stěžovatelka, nýbrž pod kód 8527 kombinované nomenklatury, neboť tomu jasně svědčila výkladová pravidla. Důvodem pro zařazení předmětného zboží pod tento kód nebyla aplikace výše zmíněného nařízení Komise, což jako případ nepřípustné retroaktivity napadala stěžovatelka, ale zařazení pod daný kód bylo zřejmé již na základě aplikace výkladových pravidel kombinované nomenklatury, jak přesvědčivě ukázal Nejvyšší správní soud. Bylo-li tomu tak, jeví se nepřípadnou stěžovatelčina úvaha o tom, že i kdyby uvedla, že se jedná o zboží s s FM tunerem, nebylo by stále jasné, jak dané zboží zařadit. Přiléhavá je pak i argumentace Nejvyššího správního soudu stran toho, že v případě stěžovatelky nebyly naplněny podmínky pro neprovedení dodatečného zaúčtování zboží. Důvodem nevybrání cla nebyla totiž chyba celních orgánů spočívající v jejich pasivním či aktivním jednání, nýbrž stěžovatelkou poskytnutá vadná informace o charakteru dováženého zboží. Za aktivní jednání nelze považovat ani existenci závazných informací svědčících pro zařazení MP3 přehrávačů s tunerem pod kód 8520. Nejvyšší správní soud také případně podotknul, že z právní povahy závazných informací vyplývalo, že stěžovatelka nebyla oprávněnou osobou, která by se jich mohla dovolávat; navíc stěžovatelka víceméně ignoruje existenci závazných informací svědčících pro zařazení předmětného zboží pod kód 8527. Na základě výše uvedeného se proto její argumentace nepředvídatelností práva a porušením principu právní jistoty jeví jako účelová. Stejně tak neopodstatněná byla i další námitka stěžovatelky týkající se nepoložení předběžné otázky ESD ve smyslu čl. 234 SES, neboť v daném případě nešlo o svévolné nepoložení předběžné otázky. Naopak výklad celních předpisů byl Nejvyšším správním soudem pečlivě odůvodněn (mj. i odkazy na rozhodnutí ESD a stanoviskem generální advokátky).
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Proto také nebylo možno vyhovět návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení (viz ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu - slova "podle výsledku řízení").
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu