ECLI:CZ:US:2010:2.US.1431.10.1
sp. zn. II. ÚS 1431/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. F. Š., CSc., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem Hlinky 92, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2008 č. j. 29 C 372/89-242 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2010 č. j. 15 Co 328/2008-277, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na rovnost v právech dle článků 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na soudní ochranu a spravedlivý proces upravené v článku 36 a 38 odst. 2 Listiny a článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Soud prvního stupně zamítl shora citovaným rozsudkem žalobu podanou dne 1. 12. 1989, kterou se stěžovatel domáhal na vedlejším účastníkovi VÚSH, a. s. zaplacení částky 6.650,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu jako věcně správný potvrdil. Svůj nárok stěžovatel před obecnými soudy odůvodnil tím, že jako dlouholetý zaměstnanec právního předchůdce vedlejšího účastníka, který dosáhl vědeckého kvalifikačního stupně IIa, splnil i ostatní požadavky pro zařazení do tarifní třídy 15 ZEÚMS II, avšak přesto byl zařazen do tarifní třídy 14, v důsledku čehož mu byl snížen základní plat o 300,- Kč měsíčně.
Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za protiústavní, neboť z jím předložených listinných důkazů jednoznačně vyplývá, že závěry obou soudů jsou nesprávné. Stěžovatel se neztotožňuje s výkladem textu ustanovení §2 odst. 2 výnosu SK VTIR č. 3, jak ho podaly v napadených rozhodnutích obecné soudy. Stěžovatel se domnívá, že jeho shora citovaná ústavně zaručená základní práva byla porušena též nesprávným vyhodnocením všech předložených důkazů, z nichž byl učiněn nesprávný skutkový i právní závěr. Popsaným postupem soudů tak byl porušen občanský soudní řád a jejich postup je nesprávným úředním postupem podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Nepodložené a neodpovídající popisu práce ve výnosu SK VTIR jsou i závěry soudu, že stěžovatel pracoval u vedlejšího účastníka jako vědecký pracovník, nikoli však ve vedoucí funkci, což má být relevantní překážkou pro zařazení do funkce 95 vědecký pracovník, tarifní platová třída 15. Závěry odvolacího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle vyvrací podrobnými argumenty.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu s vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením obecnými soudy sám neztotožňoval.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly uvedené principy dodrženy, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda učiněné skutkové závěry nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování, zda obecné soudy v předmětném řízení svévolně neaplikovaly rozhodné právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem. Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Soudy při svém rozhodování vycházely nejen z listinných důkazů a z výslechu svědků, ale i ze znalcem zpracovaného znaleckého posudku. Na základě těchto důkazů potom dospěly k závěru, že žaloba stěžovatele není důvodná. V odůvodnění svého rozhodnutí, na něž odkazuje i odvolací soud, soud prvního stupně mimo jiné uvádí: "Z dané směrnice se též podává, že pokud je pro určitou funkci umožněno zařazení pracovníka do jedné ze dvou tarifních tříd, zařadí se takový pracovník zásadně do třídy nižší. Odpovídala-li dosažená praxe navrhovatele i jeho dosažený stupeň odbornosti a zařazení z hlediska jím vykonávané práce do funkce vedoucího pracovníka výzkumu a vývoje, bylo možné jeho zařazení do tříd 14 a 15, přičemž organizace plně respektovala intence výnosu a zařadila pracovníka do tarifní třídy nižší. Z výnosu nijak nevyplývá povinnost organizace zařadit pracovníka, který vykonává funkci, u níž je možné jeho zařazení do několika tříd, do třídy vyšší. Tyto závěry vyplývají i ze znaleckého posudku i z dalších důkazů provedených v řízení,..."
Ústavní soud má za to, že obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, které jsou svojí podstatou totožné jako v ústavní stížnosti. Jejich právní závěry byly dostatečně srozumitelně odůvodněny, bylo objasněno, z jakých skutkových zjištění soudy vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledal, že by některé z důkazů byly neprávem opomenuty, či by byly získány v rozporu s procesními předpisy. Provedené důkazy byly řádně hodnoceny z hlediska jejich závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti a v jejich hodnocení nebyl shledán logický rozpor. Závěry obecných soudů vyslovené v napadených rozsudcích nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů v projednávané věci je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v projednávané věci učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů či v řízeních jim předcházejícím došlo k porušení základních práv stěžovatele ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu