ECLI:CZ:US:2010:2.US.1469.08.1
sp. zn. II. ÚS 1469/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AUTOMA Car spol. s r. o., se sídlem Rudolfovská 552, 370 01 České Budějovice, zastoupené JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou v Českých Budějovicích, proti rozhodnutím (dodatečným platebním výměrům) Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 18. května 2006, č. j. 151179/06/077910/5969, a ze dne 18. května 2006, č. j. 151185/06/077910/5969, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 23. března 2007, č. j. 1851/2007-1300, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. září 2007, č. j. 10 Ca 92/2007-41, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. března 2008, č. j. 2 Afs 116/2007-75, za účasti Finančního úřadu v Českých Budějovicích, Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v daňovém řízení a následném soudním přezkumu, a to pro porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, garantovaného čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a článku 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek dle čl. 11, resp. 11 odst. 5 Listiny, a dále pro porušení článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a článku 2 odst. 4 Listiny. Rovněž se domnívá, že ve věci bylo rozhodnuto v rozporu s ústavním zákazem překvapivosti.
Ve věci šlo o to, že Finanční úřad v Českých Budějovicích rozhodnutími označenými v záhlaví dodatečně vyměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2002 (ve výši 64.116 Kč) a leden 2003 (ve výši 96.628 Kč). Dodatečné platební výměry správce daně vydal po provedení daňové kontroly, při níž podle jeho názoru vznikly pochybnosti, zda přijatá zdanitelná plnění z daňových dokladů, jimiž stěžovatelka dokládala nárok na uplatněný odpočet daně za tato přijatá zdanitelná plnění, opravdu uskutečnil plátce, který je na těchto dokladech uveden. Po provedeném důkazním řízení správce daně dospěl k závěru, že stěžovatelka v řízení neunesla důkazní břemeno, když neprokázala, že zdanitelná plnění od plátce uvedeného na těchto dokladech fakticky přijala. Finančního ředitelství v Českých Budějovicích odvolání stěžovatelky proti výše uvedeným platebním výměrům svým rozhodnutím (taktéž shora specifikovaným) zamítlo. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích napadla stěžovatelka správní žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích nyní napadeným rozsudkem zamítl. Konečně stěžovatelka neuspěla ani s kasační stížností; Nejvyšší správní soud ji svým rozsudkem, taktéž nyní napadeným, jako nedůvodnou rovněž zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud porušil její právo na spravedlivý proces mimo jiné tím, že v rozporu s ust. §17 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), nepostoupil danou věc k rozhodnutí rozšířenému senátu; odchýlil se tedy od právního názoru vyjádřeného v předchozím rozhodnutí tohoto soudu, aniž by k tomu použil zákonodárcem vymezenou cestu - z tohoto důvodu byla věc stěžovatelky odňata zákonnému soudci a byl tak rovněž porušen článek 38 odst. 1 Listiny. V rámci daňového řízení a následně v rámci soudního přezkumu bylo stěžovatelce vytýkáno, že neunesla své důkazní břemeno ve smyslu ust. §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), konkrétně že neprokázala uskutečnění zdanitelného plnění od společnosti TELSPO Vágner, s. r. o.. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že zcela splnila podmínky pro nárok na odpočet daně, když prokázala, že předmětné zdanitelné plnění bylo uskutečněno. Namítá nezákonné a protiústavní rozšiřování své povinnosti nést důkazní břemeno ze strany správce daně i správních soudů a odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, kde se problematikou důkazního břemene zabýval. Nákup zboží od jmenovaného dodavatele stěžovatelkou vyplývá z jejího účetnictví a dalších záznamů a namítal-li správce daně jejich nesprávnost, důkazní povinnost se přenáší na něj, jak také konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 232/02. Za účelem objasnění skutkového stavu a prokázání svých tvrzení navrhovala stěžovatelka další důkazy, a to výslechy svědků, kteří byli schopni prokázat uskutečnění plnění od TELSPO Vágner, s. r. o. Správce daně tyto výslechy dílem odmítl a dílem se je nepodařilo uskutečnit proto, že se účast svědků nepodařilo zajistit. Dále stěžovatelka nesouhlasí s vyhodnocením svědecké výpovědi jednatele TELSPO Vágner, s. r. o. jako nevěrohodným a obsáhle vysvětluje proč. Správci daně rovněž vytýká, že upustil od opakovaného výslechu jednatele a že neosvědčil jako důkaz ani jeho prohlášení učiněné formou notářského zápisu. Celé dokazování pak stěžovatelka hodnotí jako svévolné, vedené pouze jednostrannou snahou ochránit fiskální zájmy státu. Dále stěžovatelka namítá, že zmiňuje-li Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku provedení daňové kontroly u obchodní společnosti TELSPO Vágner, s. r. o., pak ona o ní nevěděla a považuje ji za utajený důkaz.
Touto námitkou se pak stěžovatelka podrobněji zabývala ještě v dodatečném doplnění ústavní stížnosti. Rozebírá a rozporuje zde zahájení, průběh i závěry daňové kontroly a vyslovuje přesvědčení, že cílem, který touto kontrolou správce daně sledoval, bylo využít zjištěné skutečnosti v neprospěch stěžovatelky. Jakkoliv stěžovatelka připouští, že předmětná daňová kontrola odhalila "podivné transakce přinejmenším hraničící s protiprávním jednáním" TELSPO Vágner, s. r. o., tato skutečnost jí nemůže být kladena k tíži.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak bylo řečeno, v předcházejícím daňovém řízení, resp. soudním přezkumu, byla řešena otázka, zda stěžovatelka splnila povinnosti stanovené §19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (dále též jen "zákon o DPH"), pro uplatnění nadměrného odpočtu, tedy zda prokázala existenci předmětu přijatého zdanitelného plnění, jeho přijetí od plátce daně - TELSPO Vágner, s. r. o. - a jeho použití pro podnikatelské činnosti. Se závěrem správce daně (resp. finančních orgánů a správních soudů), že neprokázala faktické plnění od jmenované obchodné společností TELSPO Vágner, s. r. o., a proto důkazní břemeno neunesla, stěžovatelka nesouhlasí.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry finančních orgánů, krajského soudu a Nejvyššího správního soudu ohledně skutkových zjištění, rozsahu dokazování a hodnocení důkazů provedených ve správním i soudním řízení. Stěžovatelka v podstatě dává najevo nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci, přičemž setrvává na argumentaci a námitkách přednesených již v předcházejícím řízení. Závěry finančních orgánů posoudil krajský soud, a poté i Nejvyšší správní soud. Oba dovodily oprávněnost postupu finančních orgánů při posuzování nároku stěžovatelky na odpočet daně z přidané hodnoty a shodně jako v předchozích řízeních dospěl k závěru, že z důkazních prostředků nevyplynulo, že by stěžovatelka přijala zdanitelná plnění od plátce daně tak, jak to deklarovala daňovými doklady. Podmínky pro odpočet se jí tak nepodařilo prokázat.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje ani zákonnost ani správnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a zejména do procesu hodnocení provedených důkazů. Není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, nepřísluší Ústavnímu soudu zejména přehodnocování důkazů provedených finančními orgány, eventuálně obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného. Taktéž určení rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu včetně vyhodnocení toho, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, spadá do kompetence finančních orgánů a správních soudů. Je-li těžiště stížnostní argumentace, jak bylo řečeno, právě v této rovině, jinými slovy žádostí o přehodnocení provedeného dokazování, nemohl být návrh úspěšný. Výjimkou umožňující zásah Ústavního soudu je sice excesivní postup orgánů veřejné moci, ten ovšem zjištěn nebyl.
Stěžovatelka namítá neprovedení navrhovaných důkazů. Z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění, založené tvrzením o neprovedení navržených důkazů, je (v kontextu vyložených zásad ústavněprávního přezkumu) podstatné, že zde o situaci tzv. opomenutých důkazů nejde; neplatí totiž, že soud, případně i správní orgán je povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, jmenovitě tomu, který je vzhledem k jiným skutkovým zjištěním již zjevně nepotřebný (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 569/03, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. II. ÚS 418/03). Správce daně i správní soudy dostatečně zdůvodnily, proč stěžovatelkou navržené důkazy nebyly jako nadbytečné či neúčelné provedeny.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud poukázal na to, že zásadní v projednávané věci je prokázání toho, zda stěžovatelka zboží nakoupila právě od společností TELSPO Vágner, s. r. o. Zákon o správě daní a poplatků zde důkazním břemenem zatěžuje právě daňový subjekt, tedy stěžovatelku. Zejména oba správní soudy pečlivě a srozumitelně vyložily, proč se stěžovatelce tuto podmínku pro nárokování odpočtu nepodařilo prokázat. Uvedené argumenty je zbytečné znovu opakovat, na příslušná odůvodnění postačuje odkázat. Jednotlivé provedené důkazy jsou v rozhodnutích rozebrány, podání stěžovatelky je snahou po revizi učiněných závěrů. Pokud by se nechal Ústavní soud do této polemiky o kvalitě skutkových zjištění vtáhnout, bral by na sebe úlohu další instance správního soudnictví, která mu však dle Ústavy nepřísluší.
Napadená rozhodnutí se taktéž dostatečně vypořádávají s námitkou, že stěžovatelka byla neoprávněně nucena prokázat původ zboží u svého dodavatele, tedy zda a kde zboží nakoupil. Takové prokazování po ní požadováno nebylo, tyto obchodní kontakty stěžovatelka ani prokázat nemohla. Požadováno bylo toliko prokázání toho, že přijala zboží od dodavatele uvedeného na příslušných dokladech, což se jí nepodařilo. Nejvyšší správní soud se v této souvislosti vypořádal i se stěžovatelčiným odkazem na judikaturu týkající se obdobné problematiky, který vyhodnotil jako nepřípadný. Důkazní břemeno stěžovatelky tedy nebylo nepřípustně rozšiřováno.
Napadená rozhodnutí též dostatečně reagovala na stěžovatelčin nesouhlas s tím, že v daňovém řízení nelze jako důkaz hodnotit notářsky ověřené prohlášení svědka V., jednatele příslušného dodavatele stěžovatelky. I zde je stanovisko správních soudů podloženo výkladem příslušné právní úpravy a odkazem na ustálenou rozhodovací praxi. Nesouhlas s podaným výkladem ústavněprávní rozměr nemá.
K zásahu do práv stěžovatelky nemohlo dojít ani tím, že správce daně, resp. správní soudy, ve své argumentaci využily zjištění učiněná v rámci daňové kontroly u dodavatele, společnosti TELSPO Vágner, s. r. o. Podle ustanovení §31 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků lze jako důkazních prostředků užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Vedle jiných demonstrativně vypočtených prostředků jsou v ustanovení uvedeny též zprávy o daňových kontrolách. Provedené důkazní řízení pak osvědčí, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem. Je zřejmé, že "zprávami o daňových kontrolách" jsou míněny též zprávy o kontrolách provedených u třetích osob, v případě daně z přidané hodnoty typicky u dodavatelů či odběratelů. V těchto řízeních se však jedná o právech a povinnostech kontrolovaných daňových subjektů, úspěšně proto nemohou proti průběhu kontroly brojit subjekty další; vztaženo na nyní posuzovanou věc tedy stěžovatelka nemůže uspět s výhradami vůči daňové kontrole obchodní společnosti TELSPO Vágner, s. r. o., které sestavila zejména v doplnění ústavní stížnosti. Též nelze souhlasit s tím, že by předmětná zpráva byla ve vztahu ke stěžovatelce utajeným důkazem, neboť s ní pracovaly ve svých rozhodnutích již finanční orgány (viz str. 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí finančního ředitelství) při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka V. Konečně budiž uvedeno na pravou míru, že Nejvyšší správní soud "neprezentoval zprávu jako stěžejní důkaz", jak stěžovatelka uvádí, ale zakomponoval ji do řetězce svých úvah jako jeden ze článků.
K námitce nesprávného obsazení soudu (nepředložení věci rozšířenému senátu) Ústavní soud konstatuje, že ve smyslu ust. §12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k výkladu podústavního práva příslušného oboru v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán. Pokud senát posuzující nyní projednávanou věc dospěl k závěru, že okolnosti daného případu neumožnily vyjít z prejudikatury, na kterou stěžovatelka poukazovala, nemohl ani věc předložit k posouzení rozšířenému senátu ve smyslu ust. §17 odst. 1 soudního řádu správního. Porovnáním okolností rozhodných pro závěr soudu učiněný v tomto rozsudku stěžovatelkou označeném s okolnostmi věci nyní přezkoumávané, dospívá Ústavní soud k závěru, že pro předestřený postup (předložení věci rozšířenému senátu) nebyl důvod. V odkazovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu byla hodnocena situace, kdy daňový subjekt předložil řadu důkazů (formálně bezvadné faktury, skladové karty, záznamní evidence k dani z přidané hodnoty,inventuru zásob, pokladní doklady, výpisy z bankovních účtů, atd.), jejichž správnost správce daně nikterak nezpochybnil, ale přesto žádal s obecným konstatováním nedostatečnosti předloženého materiálu důkazy další, a to aniž by upřesnil jaké. Naopak v případě stěžovatelky správce daně upozornil na učiněné úkony a skutečnosti (související zejména s účetnicvím obchodní společnosti dodavatele), pro které jí navržené či předložené důkazy (zaúčtovaný daňový doklad, výpověď svědka V., notářsky ověřené čestné prohlášení jmenovaného) nejsou věrohodné. Výchozí skutečnosti obou případů jsou tedy zcela odlišné a stěžovatekou uváděná judikatura proto nebyla na její věc použitelná. Porušení práva na spravedlivý proces postupem ve věci rozhodujícího senátu Nejvyššího správního soudu zde proto Ústavní soud nedovodil.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajícího Nejvyššího správního soudu či Krajského soudu v Českých Budějovicích či finančních orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu