ECLI:CZ:US:2010:2.US.1487.10.1
sp. zn. II. ÚS 1487/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. P. V., právně zastoupeného JUDr. Filipem Svobodou, advokátem se sídlem Praha 5, U Demartinky 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010 sp. zn. 23 Co 53/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá shora uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze s odůvodněním, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva dle č. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. října 2009 sp. zn. 25 Nc 440/2008 bylo rozhodnuto tak, že výrokem I. byli nezletilí L. a M. V. svěřeni do výchovy matky, výrokem II. a III. byla otci nezletilých uložena povinnost přispívat na výživu každého z nich měsíčně částkou 7.500,- Kč vždy do každého 10.dne v měsíci předem k rukám matky počínaje právní mocí rozsudku o rozvodu manželství, výrokem IV. byl upraven styk otce s nezletilými a výrokem V. bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 potvrzen.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že z manželství stěžovatele a vedlejší účastnice řízení se narodily dvě děti, L. a M. V., vzhledem k návrhu matky dětí na rozvod manželství bylo zapotřebí upravit jejich poměry, jak požaduje ustanovení §25 zákona o rodině. Matka nezletilých působí jako generální ředitelka a členka představenstva ve společnosti Nutricia a.s. na pozici, která s sebou nese velkou pracovní zátěž a předpokládá zahraniční pracovní cesty, zatímco otec je osobou samostatně výdělečně činnou, přičemž navíc podniká přímo v místě svého bydliště a tedy bydliště i svých nezletilých dětí.
Po narození dětí otec částečně utlumil své podnikatelské aktivity, umožnil manželce brzký návrat do zaměstnání a převzal značnou část celodenní péče o nezletilé, se kterými si díky tomu vybudoval mimořádně silný vzájemný vztah, je pro oba chlapce opravdovým rodičem i autoritou, a jeho nepřítomnost v průběhu dne, byť v trvání několika hodin, děti špatně snáší. Po zahájení řízení o rozvodu manželství manželé jednali o způsobu uspořádání péče o nezletilé, předjednávaná dohoda svěřující oba nezletilé do péče matky byla sjednávána v situaci, kdy měl být styk otce s dětmi, byť formálně upravený, v zásadě nadále neomezený. Z dalšího jednání matky nezletilých však bylo zřejmé, že se snaží vztah dětí a otce přerušit, počala i před dětmi podkopávat jeho autoritu, zintenzivnila konání směřující k vypuzení stěžovatele ze společného domu a začala plánovitě inscenovat konflikty, které poté vydávala za důkaz rozvrácenosti manželství, nevhodnosti společného užívání nemovitosti a nemožnosti společné péče o oba nezletilé. K jedné z těchto připravených situací přivolala i hlídku Policie České republiky.
Na základě výše uvedených jednání stěžovatel sdělil soudu prvého stupně, že dohoda mezi účastníky je nedosažitelná, požádal o svěření dětí do jeho péče a pro účely rozhodnutí o úpravě péče o nezletilé navrhl provedení znaleckého posudku směřovaného zejména na výchovné a osobnostní předpoklady rodičů pro výchovu nezletilých.
Soud I. stupně svěřil.děti do péče matky a ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že v okamžiku, kdy jsou mezi rodiči konflikty a je narušená jejich komunikace v rámci společného bydliště, není v zájmu nezletilých dětí společná péče. Dále soud i s ohledem na nízký věk nezletilých shledal vhodnější výchovné prostředí u matky a otci stanovil velmi rozsáhlý styk hraničící až se střídavou péčí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že stanovení styku otce s dětmi v rozsahu "velmi rozsáhlý rozsah styku, hraničící s péčí střídavou" při vypočtení znamená za 14 denní období, z celkových 334 hodin, svěření dětí do péče otce na 68 hodin (20,3%) a na 266 hodin (79,7%) do péče matky.
V odvolání stěžovatel namítal, že soud I. stupně nezkoumal řádně výchovné možnosti a schopnosti obou rodičů, nesouhlasil ani s výší výživného a navrhoval doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku a změnu rozsudku tak, aby byly děti svěřeny do péče otce.
Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a uvedl, že znalecký posudek je na místě pouze tam, kde výchovné prostředí, resp. chování rodičů vykazuje závadové znaky, které naznačují, že jsou v rozporu se zájmem nezletilých, s jejich zdravím a vývojem. Soud přihlédl k tomu, že děti jsou ve věku, kdy je v jejich zájmu, aby řízení o jejich poměrech bylo ukončeno co nejdříve, neboť další soudní řízení by mělo negativní vliv na prostředí, v němž žijí, zejména na vztahy mezi rodiči. Co se týče event. společné výchovy, odvolací soud dal za pravdu soudu I. stupně v tom, že mezi rodiči neexistuje shoda a nejsou schopni se domluvit, proto si lze stěží představit průběh takové výchovy.
Stěžovatel brojí proti postupu obecných soudů, neboť je toho názoru, že se obecné soudy náležitě nevypořádaly s jeho právní argumentací a svůj výsledný právní názor řádně nezdůvodnily. V tomto směru stěžovatel odkazuje na ustálenou praxi Ústavního soudu, podle níž je z hlediska stanoveného postupu dle článku 36 odst. 1 Listiny požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí.
Stěžovatel se domnívá, že se stal obětí tradičního, desítkami let zaběhlého postupu svěřovat děti do péče matky ve všech případech, kdy matka má o péči zájem a není zcela zjevně nezpůsobilá tuto péči poskytnout. Zájmy stěžovatele, a především zájmy nezletilých dětí, byly obecnými soudy odsunuty na vedlejší kolej.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení a vedlejší účastníci řízení - E. V. a opatrovník nezletilých dětí.
Dle Městského soudu v Praze nebyly zpochybňovány výchovné předpoklady otce, ale ten v době stupňování předrozvodových konfliktů začal zpochybňovat výchovné předpoklady matky. Právě tyto konflikty vedly odvolací soud k tomu, aby ve věci rozhodl co nejdříve. Provedení důkazu znaleckým posudkem by konflikty mezi rodiči nijak nevyřešilo. Matka nezletilých prostřednictvím svého advokáta k ústavní stížnosti uvedla, že byla připravena s otcem uzavřít dohodu podporovanou i kolizním opatrovníkem a jejíž znění bylo posléze převzato do výroku rozsudku. Byl to právě otec, kdo od dohody ustoupil v závěru nalézacího řízení. Pokud stěžovatel přepočítává dobu styku s dětmi na hodiny a uvádí, že oproti matce je značně znevýhodněn, vedlejší účastnice upozorňuje na skutečnost, že do doby , kdy jsou děti u matky, je započítána např. i doba spánku, návštěva mateřské školy apod. Vedlejší účastnice je toho názoru, že řízení o poměrech nezletilých dětí bylo velmi pečlivé, trvalo poměrně dlouhou dobu, stěžovateli byla dána možnost se vyjádřit a obě rozhodnutí byla soudy řádně odůvodněna.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Napadl-li stěžovatel výroky rozsudků obecných soudů o svěření nezletilých dětí do výchovy matce, je úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda těmito rozhodnutími obecné soudy neporušily některá základní práva a svobody stěžovatele. K porušení by mohlo dojít především tím, že by soudy excesivním způsobem nerespektovaly již sama ustanovení běžného zákona, v tomto případě zejména ustanovení §26 odst. 2 a §50 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Ostatně, jak již Ústavní soud několikráte judikoval, je zásadně věcí obecného soudu zvážit podmínky svěření dítěte do výchovy jednoho či druhého rodiče. Proto je při posuzování předložené ústavní stížnosti třeba zabývat se v prvé řadě otázkou, zda obecné soudy při rozhodování o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti a úpravě styku s dítětem obsah a smysl příslušných zákonných ustanovení respektovaly.
Ústavní soud si je vědom problematičnosti projednávané věci, v níž bylo před obecnými soudy rozhodováno o svěření do péče velmi malých dětí za situace, kdy u obou rodičů jsou dány rovnocenné předpoklady pro výchovu jak z hlediska osobnosti obou rodičů, tak jejich výchovné způsobilosti a zajištění zcela vyhovujícího rodinného zázemí. Nicméně řešení právě takovéto problematiky spadá výhradně do pravomoci obecných soudů a Ústavní soud není dalším odvolacím soudem, který by mohl věc znovu přezkoumávat a přehodnocovat ze svého subjektivního hlediska. Jakkoliv lze chápat postoje rodiče, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dětem co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů.
Ustanovení §26 odst. 4 zákona o rodině ukládá soudu, aby při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů sledoval především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti a se zřetelem na životní poměry rodičů. Rovněž musí dbát na respektování práva dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud má přihlédnout rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, a výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů.
V projednávané věci obecné soudy své povinnosti dostály. Především vzaly v úvahu, že rozhodují o nezletilých dětech velmi útlého věku, že mezi oběma rodiči nepanuje shoda nejen co se týče jejich participace na výchově dětí, ale ani v otázce rozvodu manželství (stěžovatel s rozvodem nesouhlasil). Soud I. stupně pečlivě zkoumal jak výchovné schopnosti a možnosti obou rodičů, tak i zájem nezletilých dětí. Skutečnost, že ve věci výchovné způsobilosti soud nevyhověl návrhu stěžovatele na vypracování znaleckého posudku, nelze vykládat jako porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, z jakého důvodu návrh na doplnění dokazování ze strany stěžovatele neakceptoval, a nepovažoval proto za nutné znalecky zkoumat jejich výchovné schopnosti, neboť sám po provedeném řízení dospěl k závěru, že oba rodiče jsou schopni a ochotni se o děti starat a vychovávat, přičemž jejich výchovné schopnosti jsou v zásadě rovnocenné.
Styk stěžovatele s nezletilými dětmi byl určen jako velmi rozsáhlý a i přes nesouhlas stěžovatele lze konstatovat, že se intenzitou blíží spíše společné výchově, a to i díky matce, která s takovým rozsahem styků souhlasila již v připravované dohodě, od níž nakonec stěžovatel v průběhu řízení ustoupil.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímu soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu