ECLI:CZ:US:2010:2.US.1558.10.1
sp. zn. II. ÚS 1558/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Františka Duchoně o ústavní stížnosti doc. Ing. J. S., Csc., zastoupeného JUDr. Františkem Schulmännem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem Praha 1, Valentinská 92/3 proti rozsudku Vrchního soudu v Praze čj. 1 Co 185/2009-106 ze dne 9. 2. 2010 a rozsudku Městského soudu v Praze čj. 32 C 95/2008-74 ze dne 26. 1. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst.3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě na ochranu osobnosti.
Stěžovatel se v řízení u obecných soudů domáhal, aby v žalobě uvedených denících bylo uveřejněno sdělení formou inzerátu, v němž se podepsaný dr. V. N., majitel Aukčního domu Galerie Art Praha, omlouvá stěžovateli za nepravdivá tvrzení uvedená v jím objednaném inzerátu a dále požadoval, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli nemajetkovou újmu 150 000 Kč. Ve vydáních specifikovaných deníků byl jako inzerce otištěn vždy shodný článek žalovaného, nazvaný "Konkurenční boj na trhu s uměním se neštítí "podpásovek", v němž bylo dle stěžovatele zcela nepřijatelným a značně pokleslým způsobem zasaženo do jeho osobnostních práv, zejména do jeho občanské cti a lidské důstojnosti, a dále i do dobré pověsti společnosti PROTON, spol. s r.o., jejímž je jednatelem.
Stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů provedly toliko formální řízení a ve snaze vyhnout se meritomímu projednání věci se omezily na zkoumání pasivní legitimace žalovaného. Soud prvého stupně i soud odvolací ve svých rozhodnutích nevystihly podstatu sporu a relevantní důkazy zabývající se meritem věci tak zůstaly nedotčeny. Tím dospěly soudy ke zcela nesprávným závěrům, čímž odepřely stěžovateli jeho právo na spravedlivý proces.
Řízení před soudem prvního stupně mělo dle stěžovatele čistě formalistický průběh, Městský soud v Praze nikterak neavizoval, že měl pochybnosti o pasivní legitimaci žalovaného. Stěžovatel se až z písemného odůvodnění dozvěděl, z jakého důvodu byla žaloba zamítnuta, a tato skutečnost tak pro něj byla překvapivou. V průběhu řízení nalézací soud nijak stranám nepředestřel výsledky své přípravy jednání a ani v dalším průběhu jednání nebylo stranám soudem prvého stupně ve smyslu §118a o.s.ř. sděleno, že "věc je možné po právní stránce posoudil jinak, než podle účastníkova právního názoru", resp. že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně.
Vrchní soud v Praze napadený rozsudek potvrdil, protože se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, a to aniž se pokusil napravit dané pochybení soudu prvého stupně, ač k tomu měl v rámci ústního jednání příležitost.
Dle stěžovatele je scestná úvaha soudů, že zadavatelem inzerátů byl pouze MUDr. V. N. jako fyzická osoba, protože jeho osobně se údajné předchozí útoky stěžovatele vůbec netýkaly, nýbrž stěžovatel, případně obchodní společnost PROTON, spol. s.r.o., uváděli, že výhradně žalovaný, tj. Galerie ART Praha, spol. s r.o. nabízí, resp. draží nezpochybnitelná falsa, jež souběžně vydává za díla pravá.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným soudním spisem Městského soudu v Praze z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že na základě provedeného dokazování byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že žalovaná společnost Galerie ART Praha, spol. s r.o. není ve sporu pasivně legitimovaná, neboť ze znění inzerátu je zřejmé, že se nejedná o oficielní prohlášení žalované společnosti (není uveden obchodní název společnosti a MUDr. V. N. není uveden jako jednatel, který by měl za společnost jednat). Žalobce (stěžovatel) se cítí být dotčen jako fyzická osoba, sám tvrdí, že vystupuje svým jménem a nikoliv jménem společnosti Proton, ačkoliv všechna tvrzení, která se předmětné věci týkají, se týkají právě společnosti Proton a nikoliv stěžovatele jako fyzické osoby. Soud dále dodal, že navržené znění omluvy není přiléhavé a ani při směřování žaloby proti správně pasivně legitimované osobě by nemohlo být satisfakcí dle §13 odst. 1 obč. zák., neboť omluva má být formulována tak, že se omlouvá doktor V. N. jako fyzická osoba a nikoliv žalovaná společnost.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, dle nějž žalovaná nebyla ve věci pasivně legitimována, neboť není nositelem hmotněprávní povinnosti, o níž se v řízení jedná. Obdobně jako soud nalézací konstatoval, že v celém článku není uvedeno označení žalované, pod nímž je vedena v obchodním rejstříku, i z obsahu inzerátu vyplývá, že inzerát byl podán za doktora V. N. a nikoliv za žalovanou. Rovněž zdůraznil, že stěžovatel sice žalobu podává vůči právnické osobě, ale omluvu uplatněnou v žalobě žádá od doktora V. N. jako fyzické osoby a tudíž by žalobě ohledně tohoto nároku nemohlo být vyhověno ani v případě, kdyby žaloba vůči žalované mohla být důvodná.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti v rámci stanoveném rozsahem svých kompetencí konstatuje, že v předmětné se věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěry obecných soudů ohledně nedostatku pasivní legitimace žalované korespondují s uskutečněnými zjištěními i stávající právní úpravou a Ústavní soud jim nemá z hlediska ústavnosti co vytknout. Dle názoru Ústavního soudu se obecné soudy vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele (v podstatě totožnými jako v ústavní stížnosti ) a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Běžné právo bylo aplikováno ústavně konformním způsobem, a soudy se nedopustily svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává. V této souvislosti Ústavní soud připomíná i to, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům. Z uvedených důvodů považuje Ústavní soud za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat a na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů odkazuje.
Ústavní soud se ani neztotožňuje s námitkami stěžovatele týkajícími se nesprávného postupu soudu prvního stupně. Ústavní soud ze spisu ověřil, že ve věci byly řádně provedeny listinné důkazy, bylo odůvodněno, proč nebudou provedeny další důkazy, účastníkům bylo dáno poučení dle §118b a §119a o.s.ř. a byla jim dána možnost k přednesu závěrečné řeči. Okolnost, že v protokolu o řízení před nalézacím soudem není formálně zaznamenáno průběžné zhodnocení vývoje řízení, dle Ústavního soudu, s ohledem na průběh řízení a dokazování, sama o sobě v této konkrétní věci není způsobilá zapříčinit neústavnost rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že není soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy, pokud eventuální porušení tzv. jednoduchého práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Skutečnost, že žalovaný není pasivně legitimován, vyplynula právě až z provedeného dokazování směřujícího ke zjištění, zda v inzerátu podepsaný doktor V. N. mohl zasáhnout za společnost Galerie ART Praha, spol. s r.o. do osobnostního práva stěžovatele, a to za situace, kdy údaje v inzerátu se týkají společnosti Proton a nikoliv stěžovatele jako fyzické osoby, jež se však omluvy domáhá ze strany Galerie ART Praha, spol. s r.o. V tomto směru proto nelze hodnotit rozhodnutí soudu za překvapivé. Ostatně za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé rozhodnutí", lze zpravidla považovat rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, kterým soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat. Taková skutková a právní situace v projednávané věci nenastala. Námitky stěžovatele ohledně "překvapivosti rozhodnutí" se nevztahují k rozhodnutí odvolacího soudu, ale k rozhodnutí soudu prvého stupně, proti němuž mohl námitky uplatnit a také uplatnil v odvolacím řízení.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení práva na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel zejména dovolává. Uvedené právo neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. V daném případě Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, dle kterého je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků, neboť oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta rovnocenná možnost uplatnit a hájit svá práva.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem, a to i z hlediska volby žalovaného, zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Skutečnost, že stěžovatel adekvátním způsobem nevyužil možnosti mu dané, nelze vykládat k tíži soudu a spatřovat v ní porušení ústavně zaručených práv.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu