ECLI:CZ:US:2010:2.US.1571.10.1
sp. zn. II. ÚS 1571/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. J. H., zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Sámova 220/4, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 14 Co 98/2010-31 ze dne 18. 3.2010 ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 17 C 312/2009-21 ze dne 29. 1.2010 a návrhu dle §62 odst.4 zákona č. 182/1993 Sb. na náhradu nákladů řízení stěžovatele, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení a rovněž požaduje náhradu nákladů řízení dle §62 odst. 4 zákona. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění dalších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu).
Stěžovatel uvádí, že na základě ustanovení §3la zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, se žalobou proti České republice, zastoupené Ministerstvem práce a sociálních věcí (dále jen ministerstvo), domáhal zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 jej usnesením ze dne 24. 11. 2009 vyzval, aby doložil, že nárok na náhradu škody nejprve uplatnil u ministerstva. Vzhledem k tomu, že výzvě nevyhověl, soud řízení zastavil s odůvodněním, že stěžovatel nesplnil podmínku řízení, tj. předběžné uplatnění svého nároku u ministerstva. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel namítá, že požadavek na předběžné projednání nároku je v přímém rozporu s jeho právním názorem. Zdůrazňuje, že nepožaduje náhradu škody, ale pouze náhradu nemajetkové újmy, která je samostatným právním institutem, přičemž v zákoně č. 82/1998 Sb. ani jiném právním předpise není výslovně uvedeno, že je povinen svůj nárok uplatnit nejprve u příslušného úřadu dle §14 odst.1 cit. zák. a teprve následně se v souladu s ustanovením §15 odst. 2 cit. zák. domáhat přiměřeného zadostiučinění u soudu. Jeho názor má být potvrzen i tím, že v ustanovení §32 odst. l a 3 zákona č. 82/1998 Sb. jsou odlišně upraveny promlčecí doby u těchto institutů.
Výzva Obvodního soudu pro Prahu 2 je dle názoru stěžovatele i objektivně pouze formálním aktem, jemuž nešlo v době doručení v žádném případě vyhovět. Správnost jeho závěru má potvrdit i úvaha, kdy dovozuje možné i úmyslné odepření spravedlnosti v případech, pokud se účastník řízení v souladu se soudní výzvou obrátí na příslušný úřad a ten o jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy bude rozhodovat po dobu delší jak tři měsíce. Poté, co se tento imaginární žalobce obrátí se svým neuspokojeným nárokem na soud, bude vydáno rozhodnutí, kterým se jeho nárok zamítá, jelikož dle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců od doby, kdy se poškozený o této újmě dozvěděl, a ustanovení §35 zákona č. 82/1998 Sb. o stavění promlčecí doby se vztahuje pouze na náhradu škody a nikoliv na nemajetkovou újmu.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, které je citované v rozhodnutí obecných soudů, považuje stěžovatel za nepřesvědčivé.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Výklad a aplikaci předpisů obecného práva by bylo možné hodnotit jako protiústavní, jen pokud by nepřípustně postihovaly některé ze základních práv a svobod, případně pomíjely možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo by byly výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. by byl v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti; žádné z takových pochybení svědčící o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy v projednávané věci však Ústavní soud neshledal.
Obecné soudy při výkladu uvedeného zákona vycházely z jeho smyslu a účelu, kterým je mj. úprava podmínek, za kterých se může poškozený, kterému měla být způsobena při výkonu státní moci škoda (rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo nesprávným úředním postupem), domáhat soudní cestou náhrady škody, do které je třeba zahrnout jak škodu skutečnou, tak odškodnění spočívající v přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu. (Dle §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytuje podle tohoto zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda.) Výklad ustanovení §31a, §14 a §15 cit.zák., dle nějž je požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu nutnou (zákonnou) podmínkou pro uplatnění všech nároků na náhradu škody vůči státu podle tohoto zákona, tedy i nároků na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemateriální újmu, považuje Ústavní soud za ústavně souladný. Vzhledem k tomu, že se obecné soudy s danou problematikou dostatečně vypořádaly, přičemž vycházely i z judikátu Nejvyššího soudu (sp.zn. 25 Cdo 1891/2007), který je právě tím orgánem soudní moci, kterému přísluší výklad a sjednocování judikatury týkající se obecného práva, nepovažuje Ústavní soud za nutné se k věci duplicitně vyjadřovat.
Ústavní soud se ani neztotožňuje s názorem stěžovatele, dle nějž mu konstrukce zákona č. 82/1988 Sb., vyžadující předchozí projednání nároku na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemateriální újmu u ústředního orgánu, může způsobit nevymahatelnost práva. Poškozený se totiž může - právě má - nejdříve obrátit na ústřední orgán a teprve není- li jeho požadavek při předběžném projednání nároku plně uspokojen, má právo obrátit se ve stanovené lhůtě na soud. Není tedy třeba vyčkávat až na výzvu soudu, aby tak učinil. Výzva ze dne 24. 11. 2009 zaslaná stěžovateli Obvodním soudem pro Prahu 2 tak nebyla výzvou směřující k prvotnímu uplatnění nároku u ústředního orgánu, ale obecnou výzvou dle ust. §104 odst. 2 o.s.ř. upozorňující jej na odstranitelný nedostatek podmínek řízení a možnost zastavení řízení. Z povahy věci (požadavek na předběžné projednání věci, nikoliv rozhodnutí sporu o vznesený nárok) rovněž vyplývá, že není opodstatněný ani požadavek stěžovatele, aby soudy po právní moci usnesení o zastavení řízení postupovaly dle §104 odst. 1 o.s.ř. a postoupily věc příslušnému orgánu.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy na věc aplikovaly adekvátní ustanovení zákona č. 82/1988 Sb., přičemž Ústavní soud ani neshledává důvod do ústavně souladného výkladu příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. provedeného obecnými soudy jakkoliv zasahovat.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ze skutečnosti, že stěžovatel nevyužil všechny prostředky, které jsou předpokladem pro řádné uplatnění jeho práva u soudu, nelze dovozovat, že se soudy vůči němu dopustily porušení základních práv.
Vzhledem k tomu, že, jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí návrhu stěžovatele pro neopodstatněnost neshledal Ústavní soud důvod pro přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu