ECLI:CZ:US:2010:2.US.1599.10.1
sp. zn. II. ÚS 1599/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TEMPLUM-společenské hry s. r. o., se sídlem Radlická 49, Praha 5, t. č. bez právního zastoupení, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 2. 2010 č. j. 7C 206/2009-40 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010 č. j. 68 Co 124/2010-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 2. 6. 2010 stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a rozhodl, že náklady právního zastoupení v řízení zcela zaplatí stát dle §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v Ústavě a v Listině základních práv a svobod.
Dříve než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak není.
Při podání ústavní stížnosti stěžovatelka nebyla zastoupena advokátem (viz §29, §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a o ustanovení právního zástupce pro řízení o ústavní stížnosti požádala Ústavní soud s odůvodněním, že si jej sama nemůže zajistit. V podání ze dne 6. 9. 2010 pak uvádí, že v tentýž den obdržela od České advokátní komory (dále též ČAK) vyrozumění o ustanovení advokáta a předložila jednatelem podepsanou plnou moc k zastupování v řízení před Ústavním soudem. Komorou určená advokátka JUDr. A. B. však Ústavnímu soudu dopisem ze dne 1. 10. 2010, odkazujícím na ustanovení §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), oznámila, že právní zastupování v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky nepřevzala. Podáním ze dne 14. 10. 2010 JUDr. B. požádala Ústavní soud, aby ústavní stížnost neodmítal z důvodu absence povinného zastoupení advokátem a nejprve poskytl stěžovatelce přiměřenou lhůtu pro odstranění uvedeného nedostatku s odůvodněním, že stěžovatelka požaduje po ČAK určení jiného advokáta. O týchž skutečnostech stěžovatelka informovala Ústavní soud podáním ze dne 13. 10. 2010, v němž žádala o poskytnutí lhůty k doplnění ústavní stížnosti, a to v minimální délce 60 - 90 dnů. Soudce zpravodaj stěžovatelce určil dvacetidenní lhůtu k odstranění vad návrhu s poučením, že nebudou-li v dané lhůtě nedostatky podání odstraněny, bude návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut. Na výzvu reagovala stěžovatelka podáním ze dne 10. 11. 2010, v němž uvádí, že vyzvala JUDr. B., aby své povinnosti v určené lhůtě splnila a že ČAK odmítla jiného advokáta v dané věci určit. Ústavní soud požádala o prodloužení lhůt a opakovaně i o ustanovení advokáta, přičemž odkázala na §30 o. s. ř. ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka není pro řízení o ústavní stížnosti zastoupena advokátem na základě kvalifikované plné moci (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z řízení o návrzích, jež stěžovatelka k Ústavnímu soudu doposud podala (viz např. věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2562/09, I. ÚS 2182/10) vyplývá, že byla opakovaně náležitě poučena o podmínce povinného zastoupení advokátem, o postupu k jejímu splnění, jakož i o důsledcích neodstranění vad návrhu.
Pokud se stěžovatelka domáhá prodloužení lhůt k doplnění ústavní stížnosti či k odstranění vad, a to adekvátně stavu a situaci (poukazuje na okolnost, že jí stále nebyl připojen proud), Ústavní soud konstatuje, že účelem vyrozumění s určením lhůty k odstranění vad návrhu podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro meritorní projednání věci před Ústavním soudem. Faktické prodlužování zákonné šedesátidenní lhůty pro podání ústavní stížnosti určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by proto mělo být jen výjimečné, neboť v takovém případě je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním stěžovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
Pouze pro úplnost Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, v níž nepřipustil přiměřené použití §30 o. s. ř. (ustanovení advokáta soudem), neboť neshledal podmínky pro takový postup podle §63 zákona o Ústavním soudu. Jak již byla stěžovatelka v minulosti opakovaně informována, právní řád připouští určení advokáta i pro řízení před Ústavním soudem rozhodnutím České advokátní komory (§18 odst. 2, §45 odst. 2 písm. a) zákona o advokacii), čímž je vytvořen procesní nástroj k zajištění kvalifikovaného právního zastoupení, a tedy i přístupu k Ústavnímu soudu.
Vzhledem k tomu, že vady návrhu nebyly ve lhůtě určené soudcem zpravodajem odstraněny, Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků na základě §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2010
JUDr. Dagmar Lastovecká
soudkyně Ústavního soudu