ECLI:CZ:US:2010:2.US.1646.10.1
sp. zn. II. ÚS 1646/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Odborového svazu pracovníků obchodu, se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, zastoupeného JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3910/2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2009 sp. zn. 55 Co 459/2008, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 16 C 10/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. 6. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 11, čl. 20 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V záhlaví citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se proti žalované - Majetková, správní a delimitační unie odborových svazů (dále jen "Unie") domáhal určení, že rozhodnutí valné hromady Unie o delimitaci finančních prostředků odborovým svazům z majetku Unie za rok 2006 v celkové výši 60 000 000 Kč, konané dne 15. 12. 2006, není v souladu se zákonem a statutem Unie. Dále soud rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit na nákladech řízení částku 14 399 Kč. Své zamítavé stanovisko soud odůvodnil zejména tím, že napadené rozhodnutí Unie je rozhodnutím pouze o částce určené k delimitaci. "Tímto rozhodnutím nebylo současně rozhodováno o výši ideálních podílů členských občanských sdružení, tedy o klíči k rozdělení celkové částky, se kterým (stěžovatel) nesouhlasil. (...) pokud se domáhá zvýšení svého ideálního podílu, měl napadat žalobou dle §15 zák. č. 83/1990 Sb. každé rozhodnutí, jímž po 25. 9. 1998 došlo ke změnám výše ideálních podílů, tj. rozhodnutí o klíči k delimitaci, nikoliv samotné rozhodnutí o delimitaci. Protože napadeným rozhodnutím nebylo nijak rozhodováno o výši ideálního podílu (stěžovatele), nemohlo jím být ani porušeno žádné právo (stěžovatele) vyplývající ze Statutu žalované či ze zákona." (str. 5 - 6 rozsudku).
K odvolání stěžovatele, v němž nalézacímu soudu vytýkal nesprávně zjištěný skutkový stav a na jeho základě učiněné nesprávné právní závěry, zejména co do charakteru a obsahu napadeného rozhodnutí Unie, Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem napadený rozsudek nalézacího soudu jako věcně správný potvrdil. Stěžovateli dále uložil povinnost zaplatit na nákladech odvolacího řízení částku 18 564 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil s výše předestřeným názorem nalézacího soudu ohledně charakteru napadeného rozhodnutí valné hromady Unie, které je rozhodnutím výlučně o výši prostředků určených k delimitaci, nikoliv současně rozhodnutím o velikosti ideálních podílů členských odborových svazů, když o této otázce bylo rozhodnuto ve smyslu čl. 3 odst. 3 Stanov Unie na předcházejících valných hromadách.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýkal jednak nesprávné právní posouzení věci, když se odvolací soud vůbec nezabýval otázkou zákonnosti napadeného rozhodnutí valné hromady, jednak nesprávný právní závěr, že předmětné rozhodnutí je rozhodnutím výlučně o výši prostředků určených k delimitaci. Nejvyšší soud jej v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť dovolací námitku stěžovatele (otázka existence naléhavého právního zájmu) shledal z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. právně nevýznamnou. Dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení. V odůvodnění se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry nalézacího i odvolacího soudu, když konstatoval, že "předmětné rozhodnutí (valné hromady ze dne 17. 12. 2004) stanoví "jen", jaká je výše celkově přerozdělovaných finančních prostředků. Určení výše ideálních podílů, podle nichž se přepočítávají částky přidělované jednotlivým členům, se toto rozhodnutí netýká. (...) Posouzení zákonnosti a souladu tohoto rozhodnutí se stanovami žalované není předmětem souzeného sporu, (...) s rozhodnutím o celkové výši delimitovaných finančních prostředků tyto námitky nesouvisejí (...) dovolacímu soudu není zcela jasné, jakým způsobem mohlo toto rozhodnutí valné hromady porušit práva či oprávněné zájmy (stěžovatele)." (str. 4 usnesení).
Stěžovatel nicméně v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňoval a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedené žaloby, odvolání i dovolání, a je tak v podstatě opakováním a rozvedením námitek, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy. V rovině jednoduchého práva polemizuje zejména s právními závěry obecných soudů ohledně posouzení charakteru a zákonnosti předmětného rozhodnutí valné hromady Unie. Tyto závěry stěžovatel nepovažuje za správné a obecné soudy se ani dostatečně nevypořádaly se všemi námitkami a argumenty podporujícími oprávněnost jím podané žaloby. Proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Jak Ústavní soud výše uvedl, stěžovatelem předložené argumenty jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a které se pohybují v rovině jednoduchého práva. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak nalézací, tak i odvolací soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Ve svých rozhodnutích podrobně zdůvodnily své závěry o charakteru a obsahu napadeného rozhodnutí valné hromady Unie, a proč tedy žalobu stěžovatele, jíž se domáhal určení neplatnosti předmětného rozhodnutí valné hromady Unie pro jeho nesoulad se zákonem i Statutem Unie, zamítly jako nedůvodnou (viz výše, str. 5 - 6, resp. str. 4 - 5 napadených rozsudků). Stejně tak nepřípadnou shledal Ústavní soud polemiku stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v napadeném usnesení, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, neboť i Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které předestřel ve svém dovolání, a zdůvodnil proč tyto námitky z hlediska přípustnosti dovolání neshledal právně významnými. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoliv dále zabývat, neboť odůvodnění napadených rozhodnutí považuje v tomto směru za dostatečná a přiléhavá.
Nadto Ústavní soud považuje za vhodné dodat, že obdobnou problematiku k návrhu téhož stěžovatele v minulosti již několikrát řešil (srov. k tomu řízení ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 2437/09 či sp. zn. II. ÚS 2438/09, rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž v nich Ústavní soud dospěl k závěru, že "o právu na poměrné navýšení ideálního podílu jen jednoho z mnoha dalších členů sdružení nemůže rozhodnout soud, ale jen orgán sdružení při zachování interním předpisem žalované předvídaných procedurálních postupů. Proto stěžovatel nebyl se svou žalobou úspěšný, neboť soud svým rozhodnutím nemůže založit dosud neexistující právo stěžovatele." Od těchto závěrů se Ústavní soud nemá důvod odchýlit ani v nyní projednávaném případě. Skutečnost, že se stěžovatel s výše předestřenými závěry obecných soudů, a v konečném důsledku ani se závěry Ústavního soudu, k nimž dospěl v citovaných rozhodnutích, dosud neztotožňuje, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv.
Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný a ani napadená rozhodnutí neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu