ECLI:CZ:US:2010:2.US.1676.10.1
sp. zn. II. ÚS 1676/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova ul. 1202/5, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 16. 3. 2010 č. j. 15 Co 133/2010-66 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 11. 12. 2009 sp. zn. 12 C 629/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 6. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Toto porušení stěžovatel spatřuje primárně v nesplnění povinnosti soudů řádně, tj. přesvědčivě, racionálně, logicky a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit svá rozhodnutí a vypořádat se se všemi argumenty a důvody, které stěžovatel v řízení uváděl. Nárok na zaplacení úroků z prodlení pokládá za nepromlčený vzhledem ke speciální promlčecí lhůtě dané v §13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen "transformační zákon"), která má dle něj přednost před lhůtou obecnou. Poukazuje na princip legitimního očekávání a na obecné pravidlo o akcesoritě úroků z prodlení a vyslovuje názor, že v případě prodloužení promlčecí doby uznáním práva nebo jeho pravomocným přisouzením dochází i k prodloužení promlčecí lhůty stran úroku z prodlení. Totéž pak platí i v případě, že je promlčecí doba prodloužena zvláštním zákonem.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, kterou se po žalovaném Zemědělském družstvu "Údolí" Olešná domáhal zaplacení částky 43.420,- Kč, představující část nezaplacených úroků z prodlení v souvislosti s vyplacením vypořádacího podílu vzniklého dle transformačního zákona. Soud posoudil daný nárok na zaplacení úroků z prodlení jako nárok občanskoprávní povahy, včetně posouzení promlčecí doby, která se řídí ustanovením §110 odst. 3 obč. zák., shledal jej důvodným (žalovaný zaplatil pohledávku splatnou ke dni 27. 10. 1999 až dne 15. 12. 2008), přihlédl však k námitce promlčení žalovaného za dobu od 28. 10. 1999 do 14. 12. 2005 a dospěl k závěru, že stěžovateli lze přiznat pouze nárok za dobu posledních tří let zpětně od zaplacení pohledávky, tj. od 15. 12. 2005 do 15. 12. 2008. Protože žalovaný stěžovateli z titulu dlužného úroku z prodlení za uvedenou dobu zaplatil dobrovolně částku 19.318,-Kč, která je dle výpočtu soudu provedeného podle ustanovení §517 obč. zák., ve spojení s vládním nařízením č. 163/2005 Sb., dokonce vyšší, než by stěžovateli náleželo, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s právními závěry soudů prvního a druhého stupně o promlčení žalobou uplatněného nároku na úroky z prodlení, k němuž soudy dospěly výkladem ustanovení §110 odst. 3 obč.zák. Ve svých argumentech ovšem zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry, a to ani v případě, kdy se s jejich závěry neztotožňuje. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V reakci na námitky stěžovatele proto Ústavní soud posuzoval pouze to, zda napadený výklad nevybočuje z principů zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, tedy, zda se nejedná o interpretaci svévolnou. Takové pochybení ovšem nezjistil.
Východiskem pro posouzení daného nároku je rozsudek ze dne 26. 6. 2008, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovateli majetkový podíl po zesnulém F. S. dle §13 odst. 3 transformačního zákona, přičemž nárok byl posouzen jako nárok občanskoprávní povahy a bylo o něm rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Přisouzenou částku žalovaný poté stěžovateli uhradil a zaplatil též úrok z prodlení ve výši 19.318,-Kč za dobu tří let zpětně od zaplacení jistiny. Předmětem nyní posuzovaného řízení byla žaloba na zaplacení zbylého úroku z prodlení za dobu od splatnosti vypořádacího podílu, která nastala dne 27. 10. 1999, přičemž soudy prioritně posuzovaly žalovaným vznesenou námitku promlčení tohoto zbylého nároku.
Vzhledem k občanskoprávní povaze nároku na zaplacení jistiny posoudily soudy stejně i povahu akcesorického nároku na úrok z této jistiny, včetně promlčecí doby, která se při absenci speciální úpravy promlčení práva na úroky z prodlení v ustanovení §13 odst. 4 transformačního zákona řídí ustanoveními §517 odst. 2 a §110 odst. 3 obč. zák. (srov. nález ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2979/08, v němž Ústavní soud řešil nárok oprávněných osob na úrok z prodlení při vypořádání restitučních nároků a subsidiaritu občanského zákoníku v případě absence úpravy úroků z prodlení v restitučním zákoně, a s nímž závěry obecných soudů v této věci korespondují). Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že pravomocné přisouzení či písemné uznání samotné jistiny, pokud není doprovázeno přiznáním či uznáním úroků z prodlení, prodloužení promlčecí doby ve vztahu k úrokům za následek nemá (viz ustanovení §110 odst. 3 obč. zák.). Promlčení úroků běží v tomto případě samostatně. Tento názor je v souladu s právní teorií i soudní judikaturou, na níž je příkladmo odkazováno v rozhodnutí odvolacího soudu. Závěry obecných soudů proto nelze považovat za výsledek interpretace svévolné, která by jedině mohla vést ke zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Sama skutečnost, že závěr o promlčení nároku stěžovatele opřely o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu