ECLI:CZ:US:2010:2.US.1684.10.1
sp. zn. II. ÚS 1684/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti RNDr. Z. F., zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 22, 186 00 Praha 8 - Karlín, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2010, č. j. 39 Co 429/2006-131, spojené s návrhem na zrušení položky č. 8 odst. 1 písm. c) v části oddílu A) výměru Ministerstva financí České republiky č. 1/2001 ze dne 5. prosince 2000, položky č. 7 odst. 1 písm. c) v části oddílu A) výměru Ministerstva financí České republiky č. 1/2002 ze dne 28. listopadu 2001 a položky č. 3 písm. d) v části oddílu A) výměru Ministerstva financí České republiky č. 1/2010 ze dne 8. prosince 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí a dále, aby zrušil výše uvedené cenové výměry Ministerstva financí České republiky. Tvrdila, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím a cenovými výměry, z nichž soud vyšel při rozhodnutí, byla porušena její ústavně chráněná práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") .
2. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy původně žalovala Městskou část Praha 10 a Bytové družstvo Litevská 9 a 11 o zaplacení bezdůvodného obohacení. To mělo žalovaným vzniknout v důsledku užívání pozemků ve vlastnictví stěžovatelky bez právního důvodu. Ve vztahu k žalovanému Bytovému družstvu je věc již pravomocně skončena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2007, č. j. 39 Co 429/2006-81.
3. Ve vztahu k žalované Městské části Praha 10 byl posléze uvedený rozsudek Městského soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2009, č. j. 28 Cdo 1127/2009-117, a věc vrácena odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. V tomto řízení byl poté vynesen rozsudek, který je napaden ústavní stížností.
II.
4. Podstatou stížnosti je nesouhlas se způsobem stanovení hodnoty bezdůvodného obohacení, která byla určena podle cenových výměrů Ministerstva financí, kterými se reguluje cena nájmů za pozemky nesloužící k podnikání. Stěžovatelka argumentuje obsahem čl. 11 Listiny a dovozuje, že regulace výnosů je omezením vlastnického práva, přičemž podle jejího názoru v současné době regulace cen nájmů za pozemky nemá již opodstatnění a je na místě ji zrušit. Odkázala na nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 2/03, kterým bylo zrušeno vládní nařízení č. 567/2002 Sb., kterým se stanovilo cenové moratorium nájemného z bytů. Stěžovatelka dále odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. IV. ÚS 2508/07, kterým byla odmítnuta její ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2009, č. j. 28 Cdo 1127/2009-117, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2007, č. j. 39 Co 429/2006-81, kterými byla s konečnou platností vyřešena její žaloba v té části, kde se domáhala bezdůvodného obohacení proti shora uvedenému bytovému družstvu. Poukázala mimo jiné na část odůvodnění uvedeného rozhodnutí, ve kterém Ústavní soud uvedl, že obecné soudy nemohly vycházet ze stěžovatelkou očekávaných výnosů z vlastnictví pozemků, jestliže cena nájmu z pozemků nesloužících k podnikání byla regulována, když ani žalované družstvo nemohlo v důsledku regulace nájemného z bytů požadovat za užívání majetku tržní nájemné, jež by jí jinak příslušelo ve standardním tržním prostředí.
III.
5. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, nebo by byly extrémně formalistické, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny.
7. V usnesení ze dne 1. července 2008, sp. zn. IV. ÚS 2508/07, se Ústavní soud již jednou ústavní stížností stěžovatelky v této věci, a sice té její části, kde žalovanou stranou bylo Bytové družstvo Litevská 9 a 11, zabýval a vyslovil se v tom smyslu, že regulaci nájemného z pozemků nelze bez dalšího považovat, jak to činí ona, za obdobu regulace nájemného z bytů, z níž v tomto směru pak stěžovatelka dovozuje i ústavně právní závěry. Ústavní soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné akceptoval názor obecných soudů, že nemohly vycházet ze stěžovatelkou očekávaných výnosů z vlastnictví pozemků, jestliže cena nájmu z pozemků nesloužících k podnikání byla regulována. Stěžovatelka především zpochybňuje, že je v daném případě dán veřejný zájem na omezení vlastnického práva regulací ceny za pronájem pozemku nesloužícího k podnikání. Její argumentace však nevyznívá přesvědčivě, jestliže argumentuje omezením výnosů z pronájmu pozemků nesloužících k podnikání, srovnáním s cenami nájmů pozemků sloužících k podnikání. Jde-li v daném případě o pozemky v zastavěné části, které z větší části slouží jako veřejná zeleň v bytové zástavbě a zbývající část jako přístupová cesta k obytnému domu, je dán veřejný zájem na jejich veřejném užívání. U pozemků takto zatížených lze jen velmi obtížně dovozovat jejich tržní cenu. Tato skutečnost je legitimním důvodem pro regulaci ceny takových pozemků a to nejen k ochraně veřejného zájmu, ale i k ochraně vlastníků takových pozemků. V tomto směru nelze akceptovat stěžovatelkou nabízené srovnání se zrušením regulace ceny nájmu bytů. Zde totiž docházelo evidentně k poškozování vlastníka, který svým vlastnictvím doplácel na bytovou politiku státu. Případ, který stěžovatelka podanou ústavní stížností předestírá k řešení, však takové okolnosti nenavozuje.
8. Stěžovatelka současně podala návrh na zrušení vpředu uvedených právních předpisů. Podle §74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Skutečnost, že návrh na zrušení právního předpisu lze podat pouze spolu s ústavní stížností, znamená, že ve vztahu k ústavní stížnosti má tento návrh akcesorickou povahu. V kontextu ústavní stížnosti je také posuzován a sdílí její osud.
9. Ústavní soud proto uzavírá, že napadené soudní rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Proto byl návrh dle §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu