ECLI:CZ:US:2010:2.US.1692.09.1
sp. zn. II. ÚS 1692/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. T., právně zastoupeného Mgr. et. Mgr. Tomášem Sedláčkem, advokátem se sídlem Příkop 2a, Brno, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 6. 2008 sp.zn. 3 PP 22/2002, usnesení ze dne 22. 12. 2008 sp.zn. 12 Nt 1422/2008 a usnesení ze dne 15. 7. 2009 sp.zn. 1 Nt 1407/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu sodu dne 29. 6. 2009 a doplněnou v souladu s výzvou k odstranění vad podání dne 23. 9. 2009 se stěžovatel domáhá zrušení všech shora uvedených rozhodnutí.
Napadeným usnesením Okresního soudu Brno-venkov bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná podle §64 odst. 1 trestního zákona zbytek trestu odnětí svobody uložený rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 3 T 399/99 a zbytek trestu odnětí svobody uložený rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1996 sp.zn. 3 T 59/96 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 1997 sp. zn. 4 To 103/97, z jejichž výkonu byl podmíněně propuštěn. Usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 12. 2008 sp.zn. 12 Nt 1422/2008 bylo rozhodnuto o společném výkonu postupně uložených trestů podle §320 odst. 3 trestního řádu.
Usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 7. 2009 sp.zn. 1 Nt 1407/2009 bylo v neveřejném zasedání rozhodnuto, že stěžovatel vykoná podle §320 odst. 3 trestního řádu trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců uložený rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1996 sp.zn. 3 T 59/96 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 1997 sp. zn. 4 To 103/97, zbytek úhrnného trestu odnětí svobody v trvání 515 dnů z úhrnného trestu odnětí svobody v trvání 4 roků uložený rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 3 T 399/99 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2000 sp. zn. 7 To 104/2000, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců uložený rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2008 sp.zn. 2 T 107/2008 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2008 sp. zn.:5 To 639/2008 a úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců uložený rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2008 sp.zn. 1 T 89/2008 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2008 sp. zn. 4 To 260/2008 ve věznici s ostrahou.
Stěžovatel má za to, že jestliže byl usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 3. 2002 č.j. 3 PP 22/2002 podle §61 odst. 1 písm. a) trestního zákona podmíněně propouštěn z výkonu trestů odnětí svobody v trvání 10 měsíců a v trvání 4 roků, přičemž z obou uložených trestů musel stěžovatel v souladu s ustanovením §61 odst. 1 písm. a) trestního zákona vykonat minimálně jejich polovinu, aby mohl být v souladu s citovaným ustanovením podmíněně propuštěn, a následně bylo rozhodnuto, že vykoná celý trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, byla porušena ústavně jeho zaručená práva a základní práva a svobody, zejména čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není přezkum zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
K obsahu ústavní stížnosti je nutno poznamenat, že směřuje proti třem rozhodnutím obecných soudů, z nichž dvě nabyla právní moci již v roce 2008 a ústavní stížnost proti nim je evidentně opožděná. Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Zákonem stanovenou lhůtu pro podání ústavní stížnosti je tedy nutno počítat od doručení napadeného usnesení, a vzhledem k tomu, že k poštovní přepravě byla ústavní stížnost podána až dne 29. 6. 2009, lze učinit závěr, že stěžovatel podal ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 3 PP 22/2002 a proti usnesení téhož soudu ze dne 22. 12. 2008 sp .zn.12 Nt 1422/2008 opožděně.
Ústavní stížnost směřuje dále proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 7. 2009 sp. zn. 1 Nt 1407/2009, jímž bylo rozhodnuto o společném výkonu několika postupně uložených trestů odnětí svobody.
Ústavní soud se již ve své judikatuře ústavním přezkumem rozhodnutí vydaného podle ust. 320 odst. 3 trestního řádu zabýval (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 733/04) a mj. konstatoval, že se "nemůže zabývat samotným meritorním přehodnocováním důvodů, jež vedly soud k výroku jeho rozhodnutí dle tohoto ustanovení. Přezkum soudcovského uvážení o splnění příslušných podmínek pro zařazení určitého odsouzeného do některého z typů věznic, pokud se toto uvážení, resp. úsudek směřující k podřazení pod příslušný normativní rámec pohybuje v limitech vymezených zákonným předpisem a je opřen o racionální logickou argumentaci, se z přezkumné činnosti Ústavního soudu, který není další odvolací instancí v systému obecných soudů, zjevně vymyká. Zvolení typu věznice je tedy zásadně na úvaze příslušného obecného soudu, který je oprávněn a povinen zařadit odsouzeného s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci do takového typu věznice, aby byla nejlépe vyjádřena a dodržena zásada individualizace trestu." (Dále lze poukázat i na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 619/2000, v rámci kterého Ústavní soud mj. vyslovil, že mu nepřísluší přehodnocovat úvahy, které obecný soud k vydání rozhodnutí podle ust. §320 odst. 3 trestního řádu vedly).
Stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje důvody rozhodnutí o společném výkonu trestu odnětí svobody ve věznici s ostrahou, jeho námitky směřují toliko do výroku tohoto usnesení, v němž soud uložil vykonat trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1996 sp. zn. 3 T 59/96). Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že ve výroku napadeného usnesení došlo k nepřesné formulaci v bodě 1., z níž mělo být patrné, že se jedná o zbytek trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Na uvedené usnesení však nelze nazírat izolovaně od předchozích rozhodnutí, a to zejména usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 6. 2008 sp. zn. 3 PP 22/2002, v němž soud výslovně uvedl, že stěžovatel podle §64 odst. 1 trestního zákona vykoná zbytek trestu odnětí svobody, který mu byl uložen výše cit. rozsudkem Městského soudu v Brně. Tímto usnesením soud závazně rozhodl o výkonu zbytku trestu odnětí svobody a další rozhodnutí o společném výkonu trestů odnětí svobody na něj navazují.
Závěrem lze uzavřít, že napadeným usnesením nebylo do ústavně zaručených práv stěžovatele žádným způsobem zasaženo, neboť určujícím pro výkon zbytku předmětného trestu odnětí svobody je usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 3 PP 22/2002.
Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl části podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu