ECLI:CZ:US:2010:2.US.1694.10.1
sp. zn. II. ÚS 1694/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze, Karlovo nám. 18, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2008 č.j. 13 Co 206/2008-336 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 3668/2009-353 ze dne 17. 3. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 6. 2007 č.j. 24 C 212/2003-305 tak, že žaloba, aby bylo určeno, že vlastníkem pozemků specifikovaných ve výroku I. soudu prvního stupně, nacházejících se v k.ú. Jinonice, obci hl.m. Praze, je stěžovatel (v řízení u obecných soudů žalobce), se zamítá. Stěžovatel rovněž požaduje zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry odvolacího a dovolacího soudu, dle nichž nemohlo dojít k přechodu sporných pozemků na obec podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen zák. č. 172/1991 Sb.), neboť se ke dni účinnosti tohoto zákona mělo jednat o pozemky ve smyslu citovaného zákona ke dni 24. 5. 1991 zastavěné, a nemohly proto přejít do vlastnictví stěžovatele.
Dle stěžovatele zastavěnost pozemků ve smyslu ust. §2 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. nebyla prokázána, neboť nebylo prokázáno, že na nich došlo k realizaci stavby, resp. trvalé stavby a že by pozemky byly v tomto smyslu zastavěny ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nebo v době současné. Skutečnost, že se na části některých pozemků nacházelo staveniště, podmínku zastavěnosti nenaplňuje. Teprve po dokončení výstavby a kolaudaci stavby je možno označit přesně pozemek, resp. jeho část, která je zastavěna. V tomto smyslu je třeba vykládat i §2 odst. 2 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., dle nějž za zastavěné pozemky se považují i pozemky, na nichž bylo na základě pravomocného stavebního povolení započato se stavbou. Stále se však muselo jednat o tu část pozemku, která byla v budoucnu zastavěna. Předmětné pozemky jsou ovšem z tohoto pohledu nezastavěné. Dále namítá, že žalovaný neprokázal, že předmětem stavebního řízení byly všechny pozemky, které jsou předmětem žaloby.
Dovolací soud dle názoru stěžovatele zaměňuje ust. §2 odst. 2 písm. a) a písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., když ve vztahu k zastavěnosti poukazuje na pojem funkční celek, který ovšem nebyl předmětem řízení. Uvedená ustanovení jsou zcela odlišná a pokud je tedy v předmětném řízení posuzována okolnost, zda bylo na pozemcích na základě pravomocného stavebního povolení započato se stavbou, není možno zkoumat, zda pozemky tvoří jeden funkční celek či nikoliv. Dle názoru stěžovatele Nejvyšší soud vůbec neposuzoval ve věci přípustné dovolání a nepřezkoumával rozsudky soudů nižších stupňů, což vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku.
Stěžovatel dále nesouhlasí s právním názorem odvolacího a dovolacího soudu, že žalovaný se stal vlastníkem pozemků při privatizaci ZPA Jinonice, s.p. V řízení nebylo prokázáno, že veškeré předmětné pozemky od Fondu národního majetku skutečně nabyl v souladu se zákonem č. 92/1991 Sb. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvádí, z jakých důvodů, dle jeho názoru, předložené materiály neprokazují, že došlo k řádné privatizaci předmětných nemovitostí.
Vzhledem k tomu, že Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl odmítnutí návrhu, nezasílal Ústavní soud jeho vyjádření stěžovateli k replice.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 5 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Dle soudů z provedeného dokazování vyplynulo, že na základě stavebního povolení ze dne 6. 5. 1985 bylo započato se stavbou Středního odborného učiliště elektrotechnického ZPA Košíře v Praze 5 na pozemcích, které byly předmětem žalobního návrhu. Odvolací soud konkretizoval pozemky uvedené ve stavebním povolení ve vztahu k současnému stavu (s ohledem na jejich dodatečné dělení a nové číselné označení) a také konstatoval, že předmětné pozemky tvoří funkční celek. Při posouzení zastavěnosti pozemku k 24. 5. 1991 je třeba vycházet z toho, že o zastavěný pozemek jde i v případě, že na něm nestojí pouze nemovitá stavba, ale i stavba ve smyslu ust. §3 odst. 1 tehdy platné vyhl. č. 85/1976 Sb. (drobná stavba) a nelze zaměňovat pojem stavebního pozemku ve smyslu ust. §6 odst. 1 cit. vyhl. s pojmem zastavěného, resp. nezastavěného pozemku, jak je dovozován s ust. §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. Drobnou stavbou je i oplocení, kterým musel (byl povinen) právní předchůdce žalovaného obehnat celé staveniště. (Dle ust. §6 odst. 2 tehdy platné vyhl. č. 85/1976 Sb. je staveniště místo určené k uskutečnění stavby nebo udržovacích prací, zahrnuje stavební pozemek, popř. ve stanoveném rozsahu též jiné pozemky nebo jejich části). V dané věci byl rozsah staveniště stanoven stavebním povolením a staveniště se rozkládalo na všech sporných pozemcích.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že ohledně všech sporných pozemků byla převedena správa národního majetku na právního předchůdce stěžovatele za účelem výstavby uvedeného učiliště. Rovněž vzal za prokázané, že žalovaný nabyl pozemky do vlastnictví při privatizaci ZPA Jinonice, s.p způsobem uvedeným v ust. §14 zák. č 92/1991 Sb., a to ke dni 4. 5. 1992, kdy byl zapsán do obchodního rejstříku.
Dovolací soud se se závěry odvolacího soudu ztotožnil a s odkazem na svou předchozí judikaturu uvedl, že předmětné pozemky vykazují znaky pozemků zastavěných, tvořících se stavbou jeden funkční celek, přičemž funkčním celkem je třeba rozumět stavební pozemek, popř. pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří s tímto pozemkem souvislý celek bez přerušení.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti v rámci stanoveném rozsahem svých kompetencí konstatuje, že v předmětné se věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Dle ust. §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. platí, že do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí nezastavěné pozemky, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1. Podle odst. 2 se pro účely tohoto zákona se za zastavěné pozemky považují též a) pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek, b) pozemky, na nichž bylo na základě pravomocného stavebního povolení započato se stavbou. Za shora nastíněných skutkových zjištění, vyplývajících z řádně provedeného dokazování, Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti závěrům obecných soudů, dle nichž byly sporné pozemky ke dni 24. 5. 1991 pozemky zastavěnými, a nemohly proto přejít do vlastnictví navrhovatele, co vytknout. Z uvedených důvodů nepovažuje Ústavní soud za účelné se k věci duplicitně vyjadřovat a na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů odkazuje.
Ústavní soud pouze dodává, že výklad příslušných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. zastávaný stěžovatelem shledává jako extenzivní. Pokud zákon jednoznačně stanoví, že do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí jen nezastavěné pozemky, přičemž za zastavěné se považují i ty, na nichž bylo na základě pravomocného stavebního povolení započato se stavbou, nelze zastavěnost pozemku posuzovat až v návaznosti na dokončení a kolaudaci stavby, která se fakticky může uskutečnit až za několik let (tj. až po dokončení stavby posuzovat konkrétní a přesný plošný rozsah pozemku pod vlastní stavbou), a teprve poté určovat s odvoláním na zákon č. 172/1991 Sb. vlastnictví k jednotlivým pozemkům, tj. pozemkům fakticky zastavěným a pozemkům dříve dotčeným např. jen zařízením staveniště. Uvedený postup by byl s ohledem na možné změny ve vlastnictví v mezidobí do kolaudace stavby v rozporu principem právní jistoty. (Ústavní soud dodává, že je však třeba posuzovat každý případ individuálně, aby bylo v extrémních případech možné vyloučit zneužití citovaného zákona.)
Za dané situace považuje Ústavní soud za nadbytečné se vyjadřovat k námitce stěžovatele ohledně tvrzených nedostatků při privatizaci, neboť má shodně jako odvolací soud za to, že pokud nemohly pozemky vlastnicky přejít na stěžovatele ke dni 24. 5. 1991, neměl stěžovatel na sporném určení naléhavý právní zájem dle §80 písm. c) o.s.ř., ani aktivní věcnou legitimaci.
Jako ústavně relevantní neshledává Ústavní soud ani námitky stěžovatele, týkající se jím tvrzených nedostatků při určování konkrétních pozemků, které byly předmětem stavebního povolení. Z obsahu spisu je zřejmé, že uvedenými otázkami se obecné soudy zabývaly, přičemž Ústavnímu soudu v tomto směru nepřísluší hodnotit jimi provedené dokazování, a to i kdyby ohledně provedeného dokazování měl pochybnosti, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům. K ingerenci do rozhodování obecných soudů pak Ústavní soud přistupuje pouze v případě porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení, které svou intenzitou porušuje ústavnost. Jak již bylo řečeno, Ústavní soud v projednávané věci takové nedostatky neshledal, neboť běžné právo bylo aplikováno ústavně konformním způsobem a přijaté právní závěry nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, což by jedině mohlo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
Ústavní soud tedy konstatuje, že dle jeho názoru se obecné soudy (zejména odvolací soud) zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele (v podstatě totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud má sice shodně se stěžovatelem zato, že odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je poměrně stručné, nicméně tato skutečnost neznamená, už s ohledem na to, že z rozhodnutí dovolacího soudu je patrné, že se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a jednoznačně vyjádřil názor, že se jedná o pozemky zastavěné, které ke dni 24. 5. 1991 nepřešly do vlastnictví stěžovatele, že se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele nezabýval. Stejně tak pouhá stručnost odůvodnění nemůže věc posunout do ústavní roviny.Ústavní soud, s ohledem na námitky stěžovatele dále dodává, že otázkou souvislého funkčního celku se zabýval i odvolací soud při posuzování všech pozemků, na něž se vztahovalo pravomocné stavební povolení.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu