ECLI:CZ:US:2010:2.US.1713.10.1
sp. zn. II. ÚS 1713/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Martinem Sochorem, advokátem se sídlem Veletržní 10, Praha 7, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010 č. j. 10 To 123/2010-79, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 2. 9. 2009 č. j. 14 T 27/2009-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 11. 6. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho "práva, zaručená čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina").
V záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu Praha - západ byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 4 let. Rovněž mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že dne 12. 2. 2009 v době od 20:00 do 20:20 hod řídil, po předchozím požití alkoholických nápojů, v katastru obce Štěchovice po silnici II. třídy osobní motorové vozidlo, přičemž mu byla naměřena hodnota nejméně 2,25g/kg alkoholu v krvi.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání co do výroku o vině i trestu, v němž namítal neúplná skutková zjištění a zpochybňoval hodnocení důkazů i právní závěry nalézacího soudu. Krajský soud v Ústí nad Labem podané odvolání v záhlaví citovaným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Své zamítavé stanovisko odůvodnil mimo jiné tím, že "okresní soud věnoval projednávané věci patřičnou pozornost, v hlavním líčení v souladu s procesními předpisy provedl všechny důkazy, které byly dostupné a pro objasnění věci potřebné, a po jejich řádném zhodnocení, jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, učinil správná skutková zjištění, s nimiž se krajský soud ztotožňuje." (str. 2 usnesení). Ke konkrétním námitkám stěžovatele vztahujícím se ke skutkovým zjištěním nalézacího soudu, krajský soud konstatoval, že "provedenými důkazy bylo spolehlivě prokázáno, že se (stěžovatel) jednání popsaného ve výroku napadeného rozsudku dopustil a že jím navrhované doplnění dokazování ohledně toho, v jakém stavu byl, než do Štěchovic přijel, je zcela nadbytečné." (str. 3 usnesení). Krajský soud se rovněž ztotožnil s druhem i výší trestu uloženým stěžovateli nalézacím soudem, a to zejména s ohledem na výraznou recidivu stěžovatele, který čin spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení, a na neexistenci polehčujících okolností.
Stěžovatel v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňoval a předestřel zde obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného odvolání, a je tak v podstatě opakováním a rozvedením námitek, které na svou obhajobu uplatnil již v řízení před obecnými soudy. V rovině jednoduchého práva polemizuje zejména se způsobem, jakým obecné soudy postupovaly při zjišťování skutkového stavu, který stěžovatel považoval za neúplný, i se způsobem provádění některých důkazů (dechová zkouška, krevní odběr), které byly dle jeho názoru provedeny v rozporu se zákonem, resp. namítal neprovedení jím navržených důkazů. Z celkového pohledu jsou dle názoru stěžovatele napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná, obecné soudy se dostatečně nevypořádaly se všemi jeho námitkami a jsou logicky nekonzistentní. Proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).
Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť v postupu obecných soudů spatřoval porušení svých "práv, zaručených čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny." Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za vhodné konstatovat, že citovaná ustanovení Listiny jednotlivci nezakotvují žádná základní práva ve smyslu subjektivních práv, nýbrž toliko v případě čl. 8 odst. 2 Listiny stanoví hranice pro přípustnost omezení základního práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny, resp. v případě čl. 39 Listiny zakotvuje jednu ze základních zásad trestního práva (nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege), jež je nedílnou součástí komplexu práv na spravedlivý proces, jak jsou formulována v čl. 36 a násl. Listiny, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v ustálené judikatuře týkající se těchto ustanovení.
Jak Ústavní soud výše uvedl, stěžovatelem předložené argumenty jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a které se pohybují v rovině jednoduchého práva. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, při rozhodování vycházely z dostatečného množství relevantních důkazů (zejm. svědecké výpovědi, listinné důkazy - protokol o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem, výpis z Evidenční karty řidiče stěžovatele, opis z rejstříku trestů, a znalecký posudek z oboru toxikologie) a detailně zdůvodnily, o které skutečnosti a důkazy opřely své závěry o přítomnosti hladiny ve výši 2,25 až 2,46 g/kg alkoholu v krvi stěžovatele a tedy naplnění skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. S námitkami stěžovatele se obecné soudy řádně vypořádaly, včetně námitek týkajících se nezohlednění údajných rozporů ve svědeckých výpovědích či neprovedení obhajobou navrženého důkazu svědeckou výpovědí svědka Naara, když jej považovaly za nadbytečný a obhajobou tvrzené skutečnosti nepotvrzující (viz str. 3 - 4, resp. str. 4 napadených rozhodnutí).
Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí nebo jim předcházející proces porušila nějaké základní právo stěžovatele (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Proto s ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu