ECLI:CZ:US:2010:2.US.1759.10.1
sp. zn. II. ÚS 1759/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., t. č. bez právního zastoupení, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2010. č. j. 19 Co 704/10-102, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. dubna 2010,č. j. 8 UL 2/2010-5, usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2009 č. j. 21 Nc 5792/2008-77, a proti postupu Okresního soudu v Českých Budějovicích ve věci 21 Nc 5792/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 18. 6. 2010 stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaných v exekuční věci, zakázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích pokračovat v porušování jeho práva na řádné doručení písemností v řízení a přikázal mu obnovit stav před zásahem k říjnu 2009, kdy nebyla doručena první z písemností. Tvrdí, že postupem shora citovaných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod.
Dříve než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není. Stěžovatelova ústavní stížnost sice byla podána advokátkou Mgr. R. D. s přiloženou plnou mocí, která splňovala podmínky zákona o Ústavním soudu. Dne 1. 7. 2010 však Ústavní soud obdržel od právní zástupkyně stěžovatele oznámení, že rozhodnutím ČAK ze dne 29. 6. 2010, č. j. 1632/10 bylo zrušeno její určení v projednávané věci, a v důsledku toho byla stěžovateli vypovězena plná moc pro řízení před Ústavním soudem. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel nadále není pro řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ukládající fyzickým a právnickým osobám povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem).
Z předchozích řízení o návrzích, jež stěžovatel k Ústavnímu soudu podal, vyplývá, že byl opakovaně náležitě poučen o podmínce povinného zastoupení advokátem, o postupu k jejímu splnění, jakož i o důsledcích neodstranění vad návrhu (viz např. věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1777/10, II. ÚS 3219/09).
Ústavní soud je toho názoru (který vyjádřil ve stěžovatelových věcech opakovaně), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a v zákonné lhůtě, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Účelem vyrozumění s určením lhůty k odstranění vad návrhu podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro meritorní projednání věci před Ústavním soudem. Za této situace by tedy bylo nadbytečné opětovně stěžovatele vyzývat k odstranění vad podání.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (shodně např. usnesení Ústavního soudu ve stěžovatelově věci sp. zn. III. ÚS 2163/10, II. ÚS 1950/10, I. ÚS 1947/10, IV. ÚS 1946/10, I. ÚS 656/10) tudíž Ústavní soud přiměřeně použil ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj