ECLI:CZ:US:2010:2.US.1767.10.1
sp. zn. II. ÚS 1767/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky Mgr. L. K., zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010 č. j. 8 Afs 38/2009-119 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2009 č. j. 31 Ca 124/2008-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 6. 2010, se stěžovatelka domáhala, s odkazem na porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 11 odst. 1, 5 a 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka předně podotkla, že v dané věci rozhodovaly uvedené soudy celkem třikrát. Uvedla, že v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. 7. 2008 č. j. 5 Afs 8/2007-59 Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu opět zrušil s tím, že zákon nevyžaduje uvedení konkrétního hmotněprávního předpisu a i postup správce daně, kdy vyměřil daň pomocí pomůcek byl v pořádku, neboť podle kasačního soudu stěžovatelka neprokázala, zda předmětná nemovitost byla odpisována, přičemž nebylo rozhodné, zda nesplnění takové povinnosti stěžovatelka zavinila či nikoli. Stěžovatelka však zejména v ústavní stížnosti zdůraznila, že Nejvyšší správní soud údajně nad rámec přezkumných pravomocí sám meritorně posoudil a zaujal i závazný právní názor ohledně otázky osvobození příjmu z prodeje nemovitosti od daně, kterou krajský soud nikdy do té doby neřešil. Dospěl přitom ke stejné závěru jako správce daně. Stěžovatelka namítala, že takový postup Nejvyššího správního soudu byl nezákonný a těžce zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces tím, že krajský soud v důsledku vázanosti právním názorem kasačního soudu od této doby nemohl zaujmout vlastní názor na meritorní problematiku a upřel stěžovatelce právo na přezkoumání věci u krajského soudu. Uvedenou vadou byla tedy podle stěžovatelky následně ovlivněna i napadená rozhodnutí. Stěžovatelka současně vyjádřila přesvědčení, že za těchto okolností považuje odmítnutí kasační stížnosti pro nepřípustnost za nevýznamné, neboť danou situaci může napravit pouze závazným právním názorem Ústavní soud, který dá znovu prostor krajskému soudu řešit meritum věci bez vázanosti právním názorem Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti vznesla námitky ohledně samotného posouzení merita věci, kdy podle ní neexistuje na danou právní otázku jednotný názor a uzavřela, že pokud zákonodárce měl úmysl zdanit příjmy z prodeje nemovitosti i za skutkového stavu řešeného v této věci, měl tak učinit určitě a jasně v právním předpisu.
Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že o žalobě stěžovatelky poprvé rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 3. 2005 č. j. 31 Ca 50/2004-30, kterým vyslovil nicotnost rozhodnutí finančních správních orgánů. Tento rozsudek byl posléze zrušen Nejvyšší správním soudem, který se s právním závěrem o nicotnosti napadených rozhodnutí neztotožnil. Krajský soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí s tím závěrem, že rozsudkem ze dne 26. 9. 2006 č. j. 31 Ca 154/2006-26 napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil finančním orgánům k dalšímu řízení. Na základě další kasační stížnosti se věcí opět zabýval Nejvyšší správní soud, který rozsudkem ze dne 22. 7. 2008 č. j. 5 Afs 8/2007-59 rozhodnutí krajského soudu zrušil. Kasační soud konstatoval, že krajský soud pochybil, pokud z absence konkrétního ustanovení hmotného práva v platebním výměru dovodil jeho nezákonnost, neboť tím po správci daně požadoval splnění povinnosti, která výslovně ze zákona nevyplývá, a jejíž nedostatek sám o sobě neplatnost rozhodnutí nezpůsobuje. Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani se závěrem o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správce daně ohledně otázky, zda byly dodrženy podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. K meritu věci konstatoval, že osvobození od daně z příjmů z prodeje nemovitosti je vázáno na to, zda byl daný majetek součástí obchodního majetku a k tomu přistupující podmínku uplynutí lhůty pěti let po vyřazení z obchodního majetku. Stěžovatelka, ač vyzvána k prokázání zůstatkové ceny, uloženou povinnost podle kasačního soudu nesplnila, a proto byly splněny předpoklady pro stanovení daně podle pomůcek. Příslušný správce daně přitom výhody vyplývající pro stěžovatelku zohlednil, což podle kasačního soudu vyplývá i z jeho rozhodnutí.
Krajský soud v Brně vázán ve smyslu §110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), právním názorem, který Nejvyšší správní soud ve svém kasačním rozhodnutí vyslovil, se znovu zabýval danou věcí, k pokynu kasačního soudu zejména otázkou, zda byly nebo nebyly splněny zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, a dále tím, zda žalovaný finanční orgán přihlédl i k výhodám, které zákon daňovému subjektu přiznává. Napadeným rozsudkem ze dne 3. 3. 2009 č. j. 31 Ca 124/2008-86 Krajský osud v Brně žalobu stěžovatelky zamítl.
Rozsudek stěžovatelka napadla kasační stížností, v níž projevila svůj nesouhlas se závěrem, že správce daně přihlédl ke všem výhodám, které se nabízely, neboť k získání určitých příjmů musely vzniknout i výdaje. Přípustnost kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřovala ve skutečnosti, že kasační soud ve svém zrušujícím rozhodnutí nevyjádřil právní názor ohledně možnosti (nemožnosti) uplatnění fiktivních paušálních výdajů při stanovení daně podle pomůcek.
Napadeným usnesením ze dne 24. 3. 2010 č. j. 8 Afs 38/2009-119 však Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že kasační stížnost odmítl podle §46 odst 1 písm. d) s. ř. s., za použití §120, ve spojení s §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., jako nepřípustnou, aniž by se jí věcně zabýval. Dospěl k závěru, argumentace stěžovatelky směřuje k otázce, se kterou se ve svém kasačním rozhodnutí závazným právním názorem již vypořádal, přičemž krajský soud jeho závěry při svém novém rozhodování respektoval.
Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k naposledy vydanému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutími předcházejícími. Na tomto místě také Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí kasačního soudu zjištěn nebyl.
Kasační soud se v uvedeném rozhodnutí samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí - na něž lze odkázat - zcela zřejmě vysvětlil, že podmínky přípustnosti kasační stížnosti stěžovatelky ve smyslu ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nejsou dány, a náležitě se vypořádal s argumentací stěžovatelky. Ze shora uvedeného popisu vývoje dané věci je patrno, že kasační soud tak postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy. Jelikož zásah do práv stěžovatelky, jichž se dovolává, samotným tímto rozhodnutím kasačního soudu Ústavní soud neshledal, odmítl v této části ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud dále dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně, je podána opožděně.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (§72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Na projednávaný případ ovšem nelze shora uvedenou výjimku vztáhnout, neboť Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřípustnou nikoli z důvodu závisejícího na jeho uvážení, ale proto, že stěžovatelce vůbec nepříslušelo kasační stížnost podat. Dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná, pokud soud znovu rozhodl poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Tato výjimka však v projednávaném případě nenastala, neboť stěžovatelka brojí právě proti závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu. V takovém případě nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně přihlížet k datu doručení usnesení Nejvyššího správního soudu, když kasační stížnost stěžovatelky nelze považovat za poslední procesní prostředek, který jí zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu počala stěžovatelce běžet již následujícího dne po doručení tohoto rozhodnutí a nikoli doručením usnesení Nejvyššího správního soudu. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí krajského soudu proto Ústavní soud odmítnul jako podanou po lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a v části, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako podanou po lhůtě k tomu stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu