ECLI:CZ:US:2010:2.US.1776.10.1
sp. zn. II. ÚS 1776/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Ing. D. H., zastoupeného JUDr. Janem Nohejlem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2008, č. j. 24 Co 260/2008-201, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Podaným návrhem se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení krajského soudu. Tvrdí, že jeho vydáním soud porušil, respektive nedostatečně ochránil, stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu, garantované mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením krajský soud v odvolacím řízení potvrdil jako věcně správné usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 2. 2008, č. j. 50 D 91/2007-138, jímž tento soud zamítl návrh na dodatečné projednání dědictví po F. H., neboť podle jeho závěrů pro to nebyly splněny potřebné předpoklady, konkrétně nebylo dědici prokázáno vlastnické právo zůstavitele.
3. Předmětem dodatečného projednání chtěli dědicové učinit pozemkovou parcelu č. 1349 v obci a katastrálním území Jirny. Návrh podali ve chvíli, kdy zjistili, že jako vlastník id. 1/2 uvedeného pozemku je v katastru nemovitostí zapsán zůstavitel.
4. Napadené usnesení vychází z následujících skutkových zjištění. Dle příslušného výpisu z katastru nemovitostí je zůstavitel zapsán jako vlastník jedné poloviny předmětného pozemku. Jako nabývací titul je zde označena listina "rozhodnutí správního orgánu Fin Rp 8/1972 2 POLVZ 105/1970" ze dne 8. 12. 1967. Jak vyplynulo z dokazování, listinu vydal uvedeného dne Okresní národní výbor Praha - východ pod názvem "Realisace majetku R. P. v Jirnech". Listina obsahuje prohlášení vydávacího orgánu, že pozemková parcela č. 1349 v Jirnech je vlastnicky připsána na A. P., pozemek užívají vlastníci domu čp. 8 v Nových Jirnech a byl předmětem kupních smluv, i když v nich není uváděn, a že došlo k vydržení, přičemž v evidenci nemovitostí by mělo být vlastnictví vyznačeno pro zůstavitele a jeho manželku. Z příslušného spisu bývalého Státního notářství Praha - východ pak bylo zjištěno, že dne 10. 7. 1962 sepsali manželé D. jako prodávající a zůstavitel s manželkou jako kupující kupní smlouvu ohledně domu čp. 8 s pozemky parc. č. 1359 a 1360. Pozemková parcela č. 1349 obsahem smlouvy nebyla. Nebyla také na rozdíl od ostatních uvedených nemovitostí nikdy evidována v knihovní vložce č. 124. Z mapového operátu katastru nemovitostí se pak podává, že pozemkové parcely č. 1359 a 1360 bezprostředně sousedí s domem čp. 8 a mohou s ním tvořit jeden funkční celek. Pozemková parcela č. 1349 sousedí jen s částí hranice pozemkové parcely č. 1360 a odbíhá od ní v zužujícím se trojúhelníku. Pozemková parcela 1349 byla dříve zapsána v knihovní vložce č. 524, odkud byla odepsána v roce 1953 a zapsána do knihovní vložky č. 259 pozemkové knihy. Jako poslední vlastníci jsou v obou vložkách evidováni A., M., R. a K. P., L. J., I. W., W. P. a H. H.
5. Krajský soud z toho učinil závěr, že vlastnické právo zůstavitele nelze bez dalšího dovodit jen ze zápisu v katastru nemovitostí. Zápis byl jednak proveden před 1. 1. 1993 (§11 zákona č. 265/1992 Sb.), a jednak je vlastnictví zapsáno na základě listiny, která není zjevně nabývacím titulem. A není způsobilá doložit ani existenci skutečností, které by mohly vést k závěru o vydržení. Navíc vzhledem k úpravě institutu vydržení nemohla listina v den svého vzniku o vydržení ani hovořit. Z listiny naopak vyplývá, že nejpozději v době jejího vydání (tedy v roce 1967) se zůstavitel a jeho manželka dozvěděli, že nejsou jako vlastníci pozemku zapsáni. Není tedy možné dovozovat jejich dobrou víru ve vlastnictví, a tedy ani to, že s účinností pozdější právní úpravy, která do právního řádu znovu vrátila institut vydržení, zůstavitel nabyl vlastnictví tímto způsobem. Podle krajského soudu tedy mohl zůstavitel být vlastníkem pozemku leda v případě, že jej vlastnili jeho právní předchůdci coby vlastníci domu s pozemky, s jejichž vlastnictvím je spojováno i vlastnictví předmětné pozemkové parcely č. 1349. Skutečnosti prokazující vlastnictví právních předchůdců však v řízení zjištěny nebyly. Provedené důkazy neosvědčily, že by právní předchůdci zůstavitele sporný pozemek drželi a že by jejich držba byla oprávněná, tedy byli v dobré víře ve své vlastnictví, jak požadovaly kodexy z roku 1950 a 1811.
6. Stěžovatel s uvedenými závěry nesouhlasí. Domnívá se, že v předmětném řízení nebyly respektovány kogentní normy a právo bylo interpretováno v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Uvádí, že smyslem dědického řízení je projednat majetek zemřelého, o němž dědicové shodně prohlásí, že zůstavitel byl jeho vlastníkem, přičemž vlastnictví nemusí být jisté, stačí pravděpodobnost. Je totiž obtížné si představit, že by pozůstalí měli v rámci dědického řízení prokazovat vlastnictví zemřelého. Rozhodnutí o určitém majetku má vztah pouze k účastníkům řízení o dědictví, a je proto možné do aktiv dědictví zahnout i majetek, který nebyl zcela jistě ve vlastnictví zemřelého, ale dědici jej za takový považují. Podle stěžovatele tedy v tomto případě soudy svými rozhodnutími chybovaly, když všichni dědicové shodně pozemkovou parcelu považovali za majetek zůstavitele a z okolností na to lze i usuzovat; zůstavitelovo vlastnictví je od roku 1968 zapsáno v evidenci nemovitostí (nejprve pozemkových knihách a následně katastru nemovitostí) a nikdo jiný si na pozemek nárok nedělal a nedělá. Stěžovatel upozorňuje na prokázanou skutečnost, že jakmile zůstavitel s manželkou zjistili, že v pozemkových knihách zapsáni nejsou, tuto administrativní chybu se snažili řešit a získali o vlastnictví potvrzení. Zapsaný stav pak trval 38 let. Ostatně soudy sice konstatují, že se vlastnictví pozemkové parcely zůstavitelem nepodařilo prokázat, ovšem kdo je tedy jejím vlastníkem, již v odůvodnění svých rozhodnutí nesdělily.
7. Pokud by bylo možné v rámci dědického řízení zjišťovat bezpochybně vlastnictví zůstavitele, měly soudy zkoumat možnost vydržení. Soud prvého stupně se jím nezabýval vůbec, soud odvolací se k němu sice vyjadřoval, ale v rozporu s provedenými důkazy nakonec konstatoval, že k vydržení nedošlo. Vydržení přitom potvrdil Okresní národní výbor Praha - východ již ve zmiňovaném roce 1968 a sám pak inicioval změnu zápisu vlastnictví v pozemkových knihách. Do své smrti v roce 2000, tedy nejméně po dobu 32 let, byl tedy zůstavitel v dobré víře, že je vlastníkem pozemku.
8. Závěrem stěžovatel uvádí, že i kdyby se nějaký domnělý vlastník objevil, do katastru nemovitostí být zapsán nemůže, když je zde zapsán zemřelý, a nemá ani koho žalovat na určení dědictví, je-li rozhodnuto, že nemovitost do dědictví nespadá.
II.
9. Ústavní soud si vyžádal od Okresního soudu v Mělníku příslušný spis. Podstatné skutečnosti z něho vyplývající rekapitulovaly ve svých rozsudcích již oba obecné soudy:
10. Přípisem datovaným dnem 12. 12. 2006 požádala V. H., manželka zůstavitele (nikoliv tedy sám stěžovatel, jak uvedl v ústavní stížnosti; nicméně to je okolnost zcela podružná), o "dodatečné dědické řízení ve věci pozůstalosti po manželovi", a to "v důsledku ukončení soudního řízení ve věci vlastnictví k pozemku KÚ Jirny, parcela č. 1349, o výměře 468 m2, Okresním soudem Praha - východ (11 C 359/2003-90)". K žádosti byl připojen úmrtní list, uvedený rozsudek Okresního soudu Praha - východ, výpis z katastru nemovitostí a znalecký posudek o ceně spoluvlastnického podílu. Výpis z katastru nemovitostí vedeném pro obec a katastrální území Jirny, z listu vlastnictví č. 350, pořízený dne 28. 8. 2006, dokládá, že jako vlastníci pozemkové parcely č. 1349 - zahrada, jsou vedeni zůstavitel a jeho manželka, každý v rozsahu id. 1/2. Jako nabývací titul je v části E výpisu uvedeno rozhodnutí správního orgánu Fin Rp 8/1972 2 POLVZ 105/1970 ze dne 8. 12. 1967. Pokud jde o rozsudek Okresního soudu Praha - východ, tím byla zamítnuta žaloba J. a D. H., vlastníků domu čp. 8 v Jirnech, a pozemků st. parc. č. 1359 a parc. č. 1360, na určení že jsou vlastníky pozemku parc. č. 1349 v Jirnech. Žalobci svůj nárok opřeli o tvrzení, že již když jim byly nemovitosti předány, nebyly nijak vnitřně členěny a všechny byly - tedy včetně zahrady parc. č. 1349 - jako jeden celek oploceny. Jako jeden celek byly také obě zahrady užívány. O tom, že zahrada je tvořena dvěma pozemky, žalobci nevěděli, zjistili to až v roce 2002 z dopisu manželky zůstavitele a dalšího dědice. Žaloba byla zamítnuta z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalovaných - žalováni byli manželka zůstavitele, dcera V. a syn J. Ten ovšem již v původním dědickém řízení dědictví odmítl, a na jeho místo jako dědic nastoupil jeho syn, nynější stěžovatel. Žalobci tuto skutečnost při vymezení účastenství nezohlednili, což vzhledem k faktu, že postavení žalovaným má v daném typu řízení povahu nerozlučného společenství, muselo vést k zamítnutí žaloby. Ve spise je dále založena listina vedená v katastru nemovitostí jako nabývací titul. Je adresována Středisku geodesie a kartografie pro Prahu - východ, označena jako "Realisace majetku R. P. v Jirnech" a je v ní uvedeno: "P.p.č. kat. 1349 v kat. Jirny nacházející se u domku čp. 8 v Nových Jirnech je vlastnicky připsána na A. P. Pozemek užívají vlastníci domu čp. 8 v Nových Jirnech, byl též předmětem kupních smluv i když ve smlouvách uváděn nebyl. Tento pozemek byl užíván vlastníky domu čp. 8 v Nových Jirnech po celou dobu vydržecí, takže tito nabyli k pozemku vlastnického práva vydržením. Skutečnosti potvrzuje MNV. Žádáme, abyste tuto skutečnost vzali na vědomí a při založení EN v obci vyznačili na shora uvedený pozemek právo vlastnické pro dnešního vlastníka pozemku F. H. a jeho manželku." Podepsán je vedoucí fin. odboru ONV. Ve spise jsou založeny ještě další dva obdobné přípisy, a to jednak ze dne 25. 4. 1968 (je adresovaný Středisku geodesie a kartografie pro Prahu - východ a pro účely zápisu do evidence nemovitostí s odvoláním přípis z 8. 12. 1967 je jím znovu potvrzováno, že zůstavitel s manželkou nabyli pozemek 1349 v Nových Jirnech; za strojem psaný text je ručně dopsáno "vydržením") a jednak ze dne 9. 10. 1968 (text říká, že k žádosti zůstavitele a jeho manželky ONV potvrzuje jejich vlastnictví pozemku kat. č. 1349 v Jirnech, které nabyli vydržením proti všem knihovním vlastníkům tohoto pozemku, tj. A., M., R. a K. P., L. J., I. W., W. P. a Hi. H.). Dále je ve spise založen notářský zápis o kupní smlouvě uzavřené dne 2. 2. 1968, kterou zůstavitel a jeho manželka prodali dům čp. 8 se st. parc. č. 1359 a zahradou parc. č. 1360 v Nových Jirnech. Dále jsou ve spise založeny výpisy z příslušných knihovních vložek a listiny o jednotlivých procesních úkonech.
11. Ústavní soud dal možnost se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřit jak Krajskému soudu v Praze, tak vedlejším účastníkům řízení. Výzva však zůstala bez jakékoliv odezvy.
III.
12. Před posouzením vlastního obsahu návrhu musel Ústavní soud zkoumat, zda jsou splněny veškeré procesní podmínky, v daném případě pak zejména to, zda byla zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti. Podle ustanovení §72 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
13. Ze samotného návrhu i vyžádaného spisu vyplývá, že proti napadenému usnesení krajského soudu stěžovatel brojil ještě dovoláním. Nejvyšší soud toto dovolání poté, co vyložil, že podle občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2000) není přípustné, odmítl. Protože dovolání neodmítl z důvodu závisejícího na jeho uvážení, měl se stěžovatel obrátit na Ústavní soud ve lhůtě, jejíž počátek je odvozen od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, tj. 3. 12. 2008. Učinil-li tak dne 20. 6. 2010, bylo to již po jejím uplynutí.
14. Krajský soud, jak plyne z jeho usnesení, stěžovatele poučil, že proti jeho usnesení není přípustné dovolání, leda by dovolací soud na základě dovolání podaného ve lhůtě dvou měsíců od doručení usnesení dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z této formulace vyplývá, že stěžovatel dovolání podal proto, že se řídil nesprávným poučením soudu. Za této situace by bylo odepřením spravedlnosti, pokud by Ústavní soud jeho návrh odmítl pro opožděnost.
IV.
15. Ústavní stížnost není důvodná.
16. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů, ani nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Opakovaně je tím zdůrazňována povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení právních předpisů v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod fyzických a právnických osob.
17. Objeví-li se podle stanovení §175x občanského soudního řádu po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh, provede se o tomto majetku řízení o dědictví. Objeví-li se pouze dluh zůstavitele, řízení o dědictví se neprovede. Postup v řízení při dodatečném projednání dědictví je obdobou postupu v dědickém řízení samotném s tím, že celé řízení včetně rozhodnutí o dědictví, případně dohoda dědiců, se vztahují pouze k majetku nově zjištěnému. Pro doprojednání se opatří podklady ohledně tohoto majetku a zatřídí se ve smyslu §175m věta první občanského soudního řádu ("Soud zjistí zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provede soupis aktiv a pasív"). Soud obecně vychází i ve vztahu k nově zjištěnému majetku ze shodných, pro rozhodnutí relevantních, tvrzení účastníků dědického řízení, která poskytují spolehlivý právní základ pro posouzení, zda daná věc či majetkové právo zůstaviteli skutečně patřily. Tato tvrzení, stejně jako ostatní skutkové poznatky, pak soud hodnotí obvyklým postupem stanoveným §132 občanského soudního řádu.
18. V posuzovaném případě byla jako dodatečně zjištěný majetek zůstavitele uvedena nemovitá věc, konkrétně ideální polovina pozemkové parcely č. 1349 v katastrálním území Jirny. V souladu s příslušnými předpisy jsou údaje o této nemovitosti včetně informace o vlastnických vztazích evidovány v katastru nemovitostí vedeném příslušným katastrálním úřadem. V souvislosti s řízením byl také z katastru pořízen a soudu předložen výpis ohledně předmětné nemovitosti, kde je zůstavitel jako vlastník ideálního podílu uveden. Výpis je v souladu s ustanovením §22 odst. 2 zákona č. 344/92 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrálního zákona), veřejnou listinou prokazující stav evidovaný v katastru k okamžiku, který je na nich uveden. Podle ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti. Protože zápis do katastru nemovitostí byl proveden na základě stavu v evidenci nemovitostí, jak byl ke dni účinnosti zák. č. 265/1992 Sb., a nikoliv na základě zápisu provedeném po 1. 1. 1993, nelze na něj vztahovat uvedené ustanovení o dobré víře. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu opírající se o citované ustanovení není v rozporu s kogentním ustanovením zákona. Pokud se obecné soudy rozhodly správnost zápisu prověřit, a to i s ohledem na dříve proběhlý spor o určení vlastnictví, a pro účely řízení si vyžádaly podklady dokumentující nabytí vlastnictví zůstavitelem, byl jejich postup zcela na místě.
19. Je sice pravda, jak tvrdí stěžovatel, že zařazení věci do dědictví ještě neznamená, že věc patřila zůstaviteli. Rozhodnutí o dědictví není nenapadnutelným dokladem o vlastnictví k věci a vše závisí na tom, zda věc zůstaviteli skutečně patřila. Avšak i když rozhodnutí o vypořádání dědictví má podmíněný význam z hlediska prokázání nabytých majetkových práv, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování o projednání dědictví zjistit rozhodující skutečnosti týkající se zůstavitele a jeho majetkových práv a v rámci dědictví projednat jen taková majetková práva zůstavitele, o nichž nejsou relevantní pochybnosti, jinak by totiž projednání dědictví soudem ztrácelo smysl. Tvrdí-li stěžovatel, že jím tvrzená aktiva patří do dědictví po zůstaviteli, musí tuto skutečnost prokázat ve sporném řízení, což dědické řízení není. Řízení o návrhu na projednání dědictví není nalézacím řízením a jeho účelem je pouze ověřit, zda jsou splněny rozhodné skutečnosti pro projednání dědictví. Mezi ně nepochybně patří ověření toho, zda zůstavitel ke dni své smrti vlastnil majetek, ohledně kterého má být dědické řízení vedeno. Zamítnutí návrhu na projednání dědictví z toho důvodu, že nebylo hodnověrně doloženo vlastnictví tvrzeného majetku zůstavitelem, není zásahem do práva na spravedlivý proces ani zásahem do práva vlastnit majetek, neboť stěžovateli zůstává zachováno právo ve sporném řízení prokázat, že zůstavitel byl ke dni své smrti spoluvlastníkem předmětné nemovitosti. Tato otázka není ústavní stížností napadeným rozhodnutím řešena.
20. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu