ECLI:CZ:US:2010:2.US.1811.10.1
sp. zn. II. ÚS 1811/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného advokátem JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem Advokátní kanceláře v Malé Skále čp. 397, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2010 sp. zn. 62 Co 6/2010-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2009 čj. 14C 124/2009-24, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení 40 000 Kč s přísl.
Stěžovatel uvádí, že předmětem řízení v posuzované věci byl jeho nárok na přiměřené peněžité zadostiučinění podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu, a to za nepřiměřenou délku řízení o náhradě škody z pracovního úrazu. ČR - Ministerstvo spravedlnosti uznalo, že délka řízení 7,5 roku o nároku tohoto druhu byla nepřiměřeně dlouhá a přiznalo mu peněžité zadostiučinění ve výši cca 60 tis. Kč.
Stěžovatel se žalobou domáhal přisouzení dalších 40 000 Kč, neboť za adekvátní částku odpovídající nároku na přiměřené zadostiučinění považoval částku 100 000 Kč, z níž rovněž požadoval zaplacení zákonného úroku z prodlení od dne 24. 1. 2009. Obvodní soud pro Prahu 2 návrhu nevyhověl a Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel nesouhlasí s výší přiznaného zadostiučinění a poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, kde se v dosud publikovaném rozsudku vychází z částky 15 tis.Kč /rok a na analytický materiál Vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudem pro lidská práva (dále jen ESLP) z května 2006, který vychází ze stejné základní částky. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů stěžovatel považuje za nedostatečná. Namítá, že obecné soudy konkrétně nevyhodnotily, jak se do výše přiměřeného peněžitého zadostiučinění promítají jednotlivá kritéria podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., resp. že tato kritéria soudy vyhodnotily jednostranně, v neprospěch stěžovatele. Soudy pominuly i otázku, zda může být vnitrostátně přiznané mimosoudně uhrazené peněžité zadostiučinění nižší než to, které by případně přiznal ESLP.
Stěžovatel dále namítá, že v přiznání a ve vyplacení peněžitého zadostiučinění ze strany Ministerstva spravedlnosti došlo k průtahům, neboť o jeho žádosti o přiznání peněžité náhrady, došlé Ministerstvu spravedlnosti dne 23. 7. 2008, bylo rozhodnuto až po urgenci dne 2. 3. 2009. Průtahy tak trvaly ode dne 24. 1. 2009 do dne 2. 3. 2009. Stěžovatel nesouhlasí s názorem, že mu nenáleží úroky z prodlení z přiznaného a po šestiměsíční zákonné lhůtě vyplaceného peněžitého zadostiučinění, protože jak rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti, tak i rozhodnutí soudu, mají mít konstitutivní povahu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Z připojeného spisu a odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že Ministerstvo spravedlnosti i obecné soudy na základě provedeného dokazování, zejména z údajů spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 13 C 39/2000, dospěly k závěru, že v uvedené věci došlo při projednávání pracovního sporu, jehož předmětem bylo odškodnění pracovního úrazu stěžovatele, k průtahům v řízení. Podrobně se zabývaly jednotlivými fázemi řízení, posuzovaly provedené právní úkony, hodnotily dobu, po kterou byl spis v dispozici jednotlivých soudů, zohlednily i dobu, po kterou bylo řízení přerušeno, tedy celkovou plynulost řízení a zabývaly se i možným podílem stěžovatele na vzniklých průtazích. Na základě výsledků podrobného přezkumu přisvědčily názoru stěžovatele, že v předmětném řízení došlo k nepřiměřeným průtahům a stěžovatel má právo na přiměřené peněžité zadostiučinění. Při stanovení jeho výše vycházely z kritérií stanovených v §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., z judikatury ESLP i ze stávající judikatury obecných soudů. Přihlédly k tomu, že předmětem řízení byl pracovněprávní spor o odškodnění pracovního úrazu, tedy spor pro poškozeného stěžovatele natolik významný, že tato skutečnost vede ke zvýšení částky na přiměřené zadostiučinění, avšak zvážily i to, že šlo o spor po skutkové i právní stránce složitý, vedený ve třech stupních řízení a že řízení bylo zhruba na rok přerušeno z důvodů mimosoudního jednání účastníků. Konstatovaly také, že k délce řízení přispěl i stěžovatel, který se v případě tří nařízených jednání omluvil z důvodů na straně svého právního zástupce a poukázaly na to, že stěžovatel se nesnažil řízení urychlit stížnostmi adresovanými správě soudu a od 1. 7. 2003 postupem dle §174a zák. č. 6/2002 Sb.
Ústavní soud se proto neztotožňuje s názorem stěžovatele, že se soudy při stanovení výše přiměřeného peněžitého zadostiučinění konkrétně nezabývaly jednotlivými kritérii podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Naopak, zejména odvolací soud dostatečně a srozumitelně odůvodnil, proč právě s ohledem na kritéria, která částku představující přiměřené zadostiučinění zvyšují, i kritéria, která ji snižují a s ohledem na částku, kterou lze s ohledem na známou rozhodovací praxi ESLP považovat za základní částku, již lze přiznat (tj. 500 EUR/rok prodlení), považoval částku 60 000 Kč, vyplacenou stěžovateli již Ministerstvem spravedlnosti, za adekvátní.
Ústavní soud tedy konstatuje, že obecné soudy se návrhem stěžovatele řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly, vypořádaly se se všemi jeho námitkami (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že výše náhrady nemajetkové újmy dle §1 odst. 3 a §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. není stanovena fixní částkou, ale je ponecháno na zvážení soudu, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho okolnostem přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši přiměřené danému případu. Posouzení okolností a stanovení konkrétní částky však spadá výhradně do pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu rozhodně nepřísluší přiznanou částku přepočítávat a pouze na základě event. vlastního subjektivního názoru ji snižovat či zvyšovat.Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda v souvislosti s jejím přiznáním a určením výše byla dodržena zákonná kritéria, či zda v důsledku svévolného postupu nedošlo k přiznání částky v extrémně nepřiměřené výši. O takový postup se však v projednávané věci očividně nejedná. Za případný lze považovat i odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí v případě Apicella proti Itálii.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že na rozdíl od stanoviska odvolacího soudu lze přiznat jistou opodstatněnost názoru stěžovatele, který se týká důsledků prodlení ze strany Ministerstva spravedlnosti při rozhodování o nároku na přiznání peněžitého zadostiučinění. Vzhledem k tomu, že žaloba stěžovatele, kterou se domáhal zaplacení částky 40 000 Kč a přiznání úroků z prodlení z celkové částky 100 000 Kč byla zamítnuta (přičemž Ústavní soud neshledává neústavnost napadených rozhodnutí) a částku, kterou by představoval zákonný úrok z prodlení z částky 40 000 Kč za období od 24. 1. 2009 do 2. 3. 2009 lze označit za částku bagatelní, a to jak ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu, tak ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu, neshledal Ústavní soud v této konkrétní věci důvod ke kasačnímu nálezu. Jak je zřejmé z všeobecně dostupné dosavadní judikatury Ústavního soudu, sama opodstatněnost ústavní stížnosti v případě tzv. bagatelních věcí přichází do úvahy jen v případě extrémního rozhodnutí, a pokud by pochybením obecného soudu mohla stěžovateli vzniknout závažná újma. Nic takového stěžovatel netvrdí a k takovému závěru ani nedospěl Ústavní soud. Ústavní soud rovněž připomíná, že neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud v projednávané věci takové nedostatky neshledal.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Městský soud v Praze rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu