ECLI:CZ:US:2010:2.US.1814.10.1
sp. zn. II. ÚS 1814/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. P., zastoupeného Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou v Mostě, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, č. j. 35 Co 38/2010-78, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 9. 2009, č. j. 27 C 236/2008-45, za účasti Městského soudu v Praze, a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který co do formálních náležitostí vyhovuje požadavkům kladeným na ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené ve čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a ve čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu ústavní stížnosti a jí napadených rozsudků vyplynuly následující, pro rozhodnutí relevantní skutečnosti.
Stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal po České republice-Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 141.000 Kč jakožto přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou mu způsobila nepřiměřená délka soudního řízení vedeného před Okresním soudem v Mostě. Šlo o spor, v němž se stěžovatel (neúspěšně) domáhal zaplacení částky 64.000 Kč z titulu vypořádání zásob ze společného skončeného podnikání. Po ukončení sporu namítal stěžovatel průtahy a u Ministerstva spravedlnosti uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Ministerstvo shledalo žádost z části odůvodněnou a stěžovateli vyplatilo částku 59.000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 pak nyní napadeným rozsudkem návrh na přiznání dalšího odškodnění zamítl. V odůvodnění sice shodně se žalobou konstatoval nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, ovšem po rozboru a uvážení jednotlivých kritérií pro stavení výše zadostiučinění dospěl k závěru, že odškodnění stěžovateli již vyplacené je možno považovat za přiměřené.
Městský soud v Praze rozsudek (taktéž rozhodnutím nyní napadeným) v odvolacím řízení potvrdil jako věcně správný. Soud prvého stupně si dle jeho názoru opatřil dostatek důkazů, z nichž vyvodil správné skutkové závěry a ty v zásadě správně vyhodnotil. Taktéž odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že zadostiučinění, na které vznikl stěžovateli za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nárok, zcela pokrývá vyplacených 59.000 Kč. Dle aktuální judikatury českých soudů i Evropského soudu pro lidská práva je v obdobných věcech třeba vyjít z částky 15.000 Kč za každý rok trvání řízení, s tím, že za prvé dva roky činí základní částka pouze 15.000 Kč. Trvalo-li řízení 14 let, vznikl nárok na zaplacení 195.000 Kč, kteroužto částku je nutno redukovat s přihlédnutím ke skutkové složitosti případu, podílu stěžovatele na délce řízení, projednávání věci ve více stupních a menšímu významu sporu pro stěžovatele o 70%. Poskytnuté plnění proto odvolací soud vyhodnotil jako zcela přiměřené.
Stěžovatel s takovým výsledkem není spokojen. Obecným soudům vytýká, že v řízení nedbaly na "stanovený postup" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy na pravidla obsažená v občanském soudním řádu. Ten ukládá rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu, přičemž je veden zásadou volného hodnocení důkazů. Dle judikatury Ústavního soudu to ale neznamená možnost volného výběru důkazů, jimiž mohou být rozhodné skutečnosti zjištěny a prokázány, ale naopak tato zásada soudům velí provést všechny důkazy rozhodné z hlediska merita věci. Podle stěžovatele byl ale skutkový stav v dané věci zjištěn neúplně, neboť byly zamítnuty jeho důkazní návrhy na výslechy svědků, kteří měli potvrdit, jak podstatný vliv měly průtahy v řízení na stěžovatelovo zdraví, psychiku, zaměstnání a rodinný život. To se pak odrazilo i v chybném právním hodnocení případu. Dále považuje za vadné a svévolné zredukování odškodnění, neboť Metodice pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá částka 195.000 Kč, s níž pracoval Městský soud v Praze. Při redukci bylo přeceněno kritérium významu řízení pro stěžovatele a naopak odsunuta kritéria ostatní; celkově trvalo řízení velmi dlouho, nebylo nijak složité a stěžovatel byl aktivní ve snaze průtahům v řízení zamezit. Řízení, resp. jeho výsledek, pak stěžovatel považoval za zcela zásadní pro své další uplatnění v zaměstnání či podnikání. Konečně stěžovatel namítl porušení práva na spravedlivý proces tím, že odvolací soud rozhodoval o odvolání v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se z jednání pro vážný důvod omluvil a požádal o jeho odročení.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o námitky směřující proti rozsahu dokazování a související kvalitě skutkových zjištění, v návaznosti na výše uvedené obecné teze přezkumu Ústavní soud konstatuje, že procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů upravuje občanský soudní řád; ten soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§132 o. s. ř.), a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§153 odst. l o. s. ř.). Jen jemu přitom přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoli. Obecný soud je sice povinen dbát na rovné postavení účastníků řízení, z čehož vyplývá současně povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. To ale neznamená povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků. Porušení zásad spravedlivého procesu vyjádřených v Listině nelze bez dalšího dovodit v případě, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, pokud se s nimi řádně procesně vypořádá (a své stanovisko v odůvodnění přiměřeně vyloží) a jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit. Soud prvého stupně v napadeném rozsudku v tomto směru uvedl, že navrhovaný výslech označených svědků a účastnickou výpověď stěžovatele považuje za nadbytečnou, když těmito důkazy by bylo možno ozřejmit toliko otázku, jak subjektivně stěžovatel řízení vnímal a jaký měl ze řízení pocit. Na rozhodnutí o výši odškodnění by to ovšem nemělo vliv. Odvolací soud se s tímto rozsahem dokazování výslovně ztotožnil. Dle Ústavního soudu se tak napadené rozsudky se všemi důkazními návrhy dostatečně a plně v souladu s procesním řádem vypořádaly, do vlastního obsahu dokazování mu pak zasahovat nepřísluší.
Další námitka směřovala proti závěru napadených rozhodnutí ohledně přiměřenosti výše odškodnění. Právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zakotvuje Listina v čl. 36 odst. 3 s tím, že podmínky a podrobnosti má stanovit zákon (čl. 36 odst. 4). Takový zákon pak (mj.) musí ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a povahu daného ústavně zaručeného základního práva, což platí i pro jeho aplikaci a interpretaci ze strany orgánů veřejné moci, a to včetně otázky výše přiznané satisfakce. Jak Ústavní soud uvedl, není vůči obecným soudům superrevizní instancí a nepřezkoumává jejich rozhodnutí co do správnosti. Bylo na obecných soudech, aby rozhodly o tom, jaké okolnosti jsou z hlediska aplikace §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, podstatné. V odůvodnění napadených rozhodnutí je transparentně a dostatečně podrobně vyloženo, jak soudy o výši odškodnění uvažovaly a jak do rozhodnutí jednotlivá kritéria odškodňování promítly. Pokud jde o polemiku s jednotlivými argumenty, lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. I kdyby s jejich závěry Ústavní soud nesouhlasil a sám částku vyplacenou stěžovateli za přiměřenou nepovažoval, resp. by se mu soudy provedená redukce jevila příliš vysokou, pro jeho vstup do řízení by to nepostačovalo, neboť výklad obecných soudů není ani svévolný, ani formalistický.
Opodstatněnou nebyla prima faciae shledána ani poslední námitka, totiž že o odvolání bylo rozhodnuto v nepřítomnosti stěžovatele. Zde je třeba konstatovat, že právo účastníka být přítomen ústnímu projednání odvolání nelze chápat tak, že v jeho nepřítomnosti nemůže soud za žádných okolností jednat. Jde o to, aby soud účastníku dal možnost se stání účastnit s tím, že je pak na něm, zda této možnosti využije. Zároveň je třeba myslet na to, že soud musí dostát i povinnosti provést řízení hospodárně a rychle, jakož i šetřit práva a zájmy ostatních účastníků řízení. V posuzovaném případě odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (str. 3 a 4) podrobně popsal své kroky předcházející ústnímu jednání o odvolání a zdůvodnil, proč neakceptoval stěžovatelovou žádost o odročení. Postupoval tak zcela v souladu s občanským soudním řádem. Zároveň je třeba zdůraznit, že stěžovatel byl u jednání kvalifikovaně zastoupen advokátkou s procesní plnou mocí, což je v zásadě dostatečnou garancí jeho práv.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu